Historie omamných drog

22.5.2008 00:00
Drogy

Dějiny lidstva jsou dějinami mnoha národů a kmenů, které se stěhovaly, navzájem bojovaly, jejich jazyky, náboženství a zvyky se mísily a ovlivňovaly.

Naše informace o společnosti v období neolitu pocházejí především z archeologických vykopávek. Pokud se ale týká užívání některých halucinogenních rostlin, jsou tyto nálezy poměrně skrovné. Patří mezi ně zvláštní nádoby z území dnešní Francie, o nichž historikové soudí, že sloužily k pálení některé omamné látky. Ve vykopávkách na Tchaj-wanu se našly zbytky neolitické keramiky zdobené konopným provázkem, která pochází z doby dvanáct tisíc let před naším letopočtem. To svědčí o tom, že ve staré Číně, podobně jako v Indii, se konopí tradičně využívalo jako užitková rostlina, ze které se vyráběly látky, provazy a nitě. Dokládají to i další archeologické nálezy.

Vznik prvních civilizací kolem roku tři tisíce před naším letopočtem, Sumeru v Mezopotámii a Egypta, a následné objevení písma umožnilo, abychom o životě tehdejších lidí získali mnohem více informací. Nejstarší zachované zápisy na hliněných tabulkách (civilizace Mezopotámie) či papyrech (Egypt) jsou spíše náboženského či hospodářského rázu a o drogách se z nich mnoho nedozvíme. Z archeologických nálezů však můžeme předpokládat, že ve starém Egyptě se užívalo opium, které se sem dováželo ve zvláštních nádobách v podobě makovice z proslulého pěstitelského centra máku ve starověku - ostrova Kypru. Sošky makových bohyní, pocházející asi z 13. století př.n.l., byly objeveny také na Krétě. Mají na hlavě typicky naříznuté makovice.

Z pramenů z pozdější doby soudíme, že na mnoha místech se drogy doporučovaly jako léčivé byliny. Bylo to např. v Číně, Indii, Egyptě či státech v Mezopotámii. V Mezopotámii sloužily jako léčiva např. blín, mandragora, indické konopí a opium. Tyto rostliny se často doporučovaly na zklidnění bolestí. Od toho může být jen krůček k cílenému používání těchto látek jako omamných.

Na přelomu druhého tisíciletí před naším letopočtem začaly indoevropské kmeny, jejichž původní vlast byla zřejmě někde v jižním Rusku nebo Střední Asii, v několika vlnách postupovat do Indie, Íránu a Evropy. Příslušníci kmenů, které se kolem roku 1500 př.n.l. usídlily v Indii, si říkali Árjové, to znamená Vznešení či Urození. Ze své původní vlasti si přinesli unikátní slovesná díla, která si kasta bráhmanů ústně předávala po mnoho generací, tzv. védy. Jsou to čtyři skladby, jejichž název "véda" znamená vědění, jak správně uctívat bohy. Jejich části musely být přesně odříkávány při obětech bohům. Árjové věřili, že přesná citace dodává jejich slovům magickou moc.

Podle nejstarší z těchto skladeb, Rgvédy, která má 1028 hymnů, patřil k hlavním obětinám Árjů opojný nápoj sóma. Měl prý velmi silné účinky. Jednou se jím král bohů Indra tak opil, že spadl z říše nebes dolů. Rostlina, ze které se sóma připravovala, je v Rgvédě popsána a podle toho někteří badatelé (z podnětu amerického mykologa Wassona) soudí, že se zřejmě jedná o muchomůrku červenou. Skutečnost, že tato houba na území Indie neroste, vysvětlují tím, že se pravděpodobně nacházela v původní domovině Árjů. Přestože mnoho vědců tento názor přijalo, někteří s ním nesouhlasí a porovnáním s texty íránské Avesty soudí, že se spíše jednalo o rostlinu Peganum harmala či jinou drogu. Text Rgvédy je cenný především v tom, že je prvním dokladem o rituálním užívání omamných látek.

Jednou z nejstarších mystických knih na světě je "Egyptská kniha mrtvých", která se dávala mrtvým do hrobu. Byla psána na papyrech, různých amuletech, úryvky z ní byly tesány do stěn hrobek, sarkofágů apod. Součástí této knihy je i "Legenda o zkáze lidstva" a odchodu Reovu do nebe, která pochází z 12. - 13. století př.n.l. V ní je zmínka o mandragoře, ze které byl připraven omamný nápoj pro bohyni Hathor. Zlatožluté plody mandragory byly ve starém Egyptě, a podle bible i v Izraeli, známé jako jablíčka lásky. Byly považovány za afrodiziakum a milenci si je dávali darem. V náboženství starých Egypťanů hrála významnou roli mystéria, při kterých zasvěcenci prožívali mystickou smrt a znovuzrození. Ti, kdo k tomu byli vyvolení, byli přivedeni do stavu magického spánku. Přitom se ztotožnili s bohem a prožili mystickou smrt. Všichni, kteří byli do starých mystérií zasvěceni, složili přísahu, že nikdy neprozradí, co zažili.

Z tohoto důvodu máme o průběhu zmíněných rituálů velmi málo písemných dokladů. Zachovaly se jen některé zmínky a narážky v dílech antických autorů, kteří tajný obřad podstoupili. Jisté je, že k tomu, aby byli adepti uvedeni do magického spánku, sloužila některá halucinogenní rostlina. Která to přesně byla, nevíme, ale dá se předpokládat, že nejspíše mák, kterému se ve Středomoří dařilo a jeho omamné účinky byly všeobecně známé.

Egyptská tradice mystérií se postupně rozšířila po celém antickém světě. Mezi zasvěcence patřili např. Sofoklés, Aischylos, Solón, Cicero, Herakleitos z Efezu, Pýthagoras, Aristoteles, Platón, Sokrates, aj.

Nejznámější antickou svatyní byla Eleusis v Řecku, která byla činná asi od roku 1800 př.n.l. až do 4. století našeho letopočtu, kdy křesťanští císaři začali rušit a potlačovat vše, co bylo v rozporu s jejich náboženstvím. Eleusinská svatyně byla zasvěcena bohyni země Demeter. O tom, jaký význam toto místo mělo, svědčí Aristotelův výrok, že blaho Řecka považuje za zajištěné díky eleusinským mysteriím. V Eleusis prošli zřejmě zasvěcením i římští císařové, např. Augustus.

Nejvyšší eleusinské rituály obsahovaly tzv. svatý sňatek, při kterém byl zasvěceným odhalován nejvyšší symbol - zelený obilný klas. Zřejmě na základě toho zastávají někteří badatelé názor, že omamnou látkou, která se v Eleusis užívala, byl námel. To je ale velmi diskutabilní. Obilný klas byl tradičně symbolem plodnosti, s pšenicí rašící z těla byl zobrazován i egyptský bůh Osiris. Jako pravděpodobnější se zdá, že omamnou látkou užívanou při těchto obřadech bylo opium. Makovice byla navíc symbolem řeckých bohů spánku Hypna a smrti Thanata.

Další slavnou antickou svatyní byla thrácká svatyně na ostrově Samothráké. Každoročně ve druhé polovině července tam probíhala zasvěcení. V jejich průběhu se pálily omamné rostliny, jejichž kouř vystupoval z nádob. Svatyně na Samothráké se stala významnou ještě z jednoho důvodu. Poprvé se zde totiž setkali Filip II. Makedonský a Olympie, kteří se později stali rodiči Alexandra Velikého. Traduje se, že svatyni navštívil i mladý Alexandr v doprovodu svého učitele Aristotela.

V Řecku a Malé Asii byly v období antiky rovněž zakládány tzv. Asklépiovy svatyně, kde se léčili nemocní. Byly jim podávány drogy, aby měli v noci, kterou museli strávit v chrámu, sen. V průběhu působení drog se skutečně často dostavovaly jakési vize a mnoho pacientů se doslova zázračně vyléčilo. Záznamy o jejich uzdravení se uchovávaly v přístavním městě Epidauru, které bylo od nejbližší Asklépiovy svatyně vzdáleno asi devět kilometrů. Halucinogenní rostliny sloužily rovněž k věštění. Nejznámější věštírna starověkého světa byla v řeckých Delfách.

Omamné byliny se v antice často používaly k léčebným účelům. O některých z nich se zmiňuje ve svém pětisvazkovém díle "De Materia Medica" (O lékařství) řecký lékař Dioskorides, který žil v prvním století našeho letopočtu. Jeho dílo, které se zachovalo v latinském překladu, se stalo předchůdcem středověkých herbářů.

V řeckých bájích se objevují bylinkářky a čarodějnice, které díky znalosti bylin dokážou nadpřirozené věci. Omamné byliny používala prý čarodějnice Kirké, která proměnila Odysseovy druhy ve vepře. V bylinách se vyznala také Médea. Pověsti spojené s náročným získáním čarodějné mandragory mají zřejmě původ právě v antice. Otázkou je, odkdy se používaly později tak proslulé čarodějné masti. V románu římského spisovatele Lucia Apuleia (2. století n.l.) "Zlatý osel" (Metamorphoses) se čarodějnice Pamfila natře čarodějnou mastí, aby se dostala do pokoje mladého muže. O podobné masti se zmiňuje v jedné ze svých básní i Horatius (1. století př.n.l.). Píše o čarodějnici Caridii, která používala tuto mast, aby získala lásku bohatého muže.

Významným pramenem informací o událostech, které se odehrály před rokem 478 př.n.l. je dílo řeckého historika Hérodota. Své "Dějiny" rozčlenil do několika knih. Zmiňuje se v nich nejen o důležitých událostech, ale i o zvycích některých národů, např. o tom, že Skytové vdechovali před bitvou omamný kouř ze semen konopí. Také v díle židovského historika Josepha Flavia (1.století n.l.) se objevují některé zmínky o drogách. Bohužel mnoho knih antických autorů, kde bychom mohli najít případné další informace o užívání omamných látek, bylo nenávratně ztraceno při požáru alexandrijské knihovny a také díky tomu, že křesťanství systematicky ničilo všechna díla, která neodpovídala jeho ideologii.

Omamné rostliny užívali při svých náboženských obřadech zřejmě i další starověké národy, např. Keltové, ale bohužel se nám nezachovalo příliš informací o tom, jak tyto rituály probíhaly. Je pravděpodobné, že určité obřady měli i Slované. Již stará česká pověst o třech Krokových dcerách zdůrazňuje, že Kazi znala léčivou moc bylin, Teta ovládala magickou praxi a rituály a Libuše byla věštkyně. Takovéto umění tady tedy kdysi existovalo a v souvislosti s tím se zřejmě používaly i omamné látky. Dokládají to i zákazy knížete Břetislava (1092), ve kterých se hovoří o vyhánění kouzelníků, čarodějnic a hadačů z české země.

Staří Slované měli v úctě takové rostliny, jejichž kořeny se podobaly lidské postavě (např. mandragora či posed). I u nás, jako v celé Evropě, církev pohanské zvyky násilně potlačila, takže o nich nemáme téměř žádné informace. Nejdéle se čarodějové a vědmy udržely u pobaltských Slovanů na ostrově Rujana (až do 12. století).

Za vlády Karla IV. u nás došlo k počeštění odborné terminologie. Ta se stala součástí přednášek na artistické fakultě, která byla základem pro další studium na Karlově univerzitě. Kolektiv autorů pod vedením Bartoloměje z Chlumce, tzv. Klareta (?1379), vydal tři latinsko - české veršované slovníky. Ve dvou z nich, Bohemáři a Glossáři, je zaznamenán český název konopí (conopye, konopie) a jméno mandragory, které tehdy česky znělo popenecz či popienecz, v Bohemáři se objevuje i mák (mak).

Na území Evropy se tradičně používal alkohol, který má omamné účinky, a to především víno, ale i pivo nebo medovina. Předpokládá se, že původ alkoholu je třeba hledat v oblasti Středomoří nebo Mezopotámie, kde rostly i odrůdy vinné révy s vysokým obsahem cukru. Evropský druh Vitis sylvestris díky nízkému obsahu cukru špatně kvasil.

Také ve středověku, podobně jako ve starověku, se používaly některé drogy k výrobě čarodějných mastí. Ženy čarodějnice se jimi buď na určitých místech namazaly, nebo potřely rukojeť koštěte a sedly si na ni. Halucinogenní složky rostlin pronikly citlivou kůží do těla a vyvolaly halucinace létání a prožívání různých rozkoší. Součástí těchto mastí obvykle byla mandragora, rulík, blín, oměj a bolehlav. Některé prameny uvádějí také durman. Pronásledováním čarodějnic neblaze proslula v rámci upevňování své moci katolická církev, přičemž většina z obviněných neměla ani potuchy, co to čarodějnictví je. Odhaduje se, že církvi padlo za oběť 250 tisíc až milion lidí, především žen.

Tradiční užívání drog se zachovalo hlavně v těch oblastech, ve kterých "reformně" nezasáhla katolická církev, případně některá jiná ideologie. V Indii byla většina omamných bylin považována za účinná afrodiziaka. Nejčastějšími bylinami lásky byly konopí a durman, který byl zároveň důležitým sexuálním symbolem. Konopí se např. užívá hodinu před tantrickým obřadem soulože, paňčamakárou. Může to být buď individuální nebo dokonce skupinový koitus za účasti gurua.

Zajímavé je užívání halucinogenní muchomůrky červené na Sibiři a Kamčatce. Protože houba je v těchto oblastech poměrně vzácná, všimli si místní obyvatelé, že se její účinky nemění, když se vypije moč člověka, který ji předtím snědl. Takto mohou účinné látky z jedné muchomůrky údajně celkem třikrát až čtyřikrát kolovat.

Díky tomu, že středověká Evropa dlouho podléhala vládě církve, využívaly se zde omamné byliny spíše jako léky. Zájem o ně stoupl díky cestovatelům jako byl Marco Polo ve 13. století a později další. S rozvojem lodní dopravy a obchodu s exotickými zeměmi se objevovaly stále nové botanické druhy a jejich účinky. To se stalo stimulem k rozvoji botaniky a k systematickému utřídění rostlin, jak to učinil např. Carl Linné. V 19. století poznala Evropa díky Napoleonovu tažení hašiš. Pokusy s ním prováděli např. členové hašišového klubu v Paříži, mezi než patřil i Charles Baudelaire.

Zdroj: Pavel Valíček, Jana Arcimovičová, Vladimír Horák, Miloš Vaněček - ROSTLINNÉ OMAMNÉ DROGY, nakladatelství Start

Související články

Lidová medicína a farmakologie

16.8.2001 00:00

Zajatci snů aneb Můj syn se otrávil durmanem

4.7.2001 00:00

Asklépiovská medicína pracovala se sny

25.4.2001 00:00

Rostlinné drogy

17.1.2001 00:00

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Drogy stvořili člověka, nestvořil nás žádný Bůh, ale vznikli jsme...
GVKB  |  1.5.2012 08:33

Väčšiu zlátaninu som už dávno nečítal.
luciano  |  1.5.2012 15:58

Často pročítám příspěvky v diskuzi Schizofrenie a i když by k tomu...
Téma schizofrenie a "slátaniny"  |  2.5.2012 02:32

GVKB píše, akoby všetci ľudia boli pod vplyvom drog, akoby existovalo...
luciano  |  2.5.2012 12:33

Přiznání bývalého ředitele velké farmaceutické společnosti John...
Doporučuji knihy Johna Virapena - pravda o lécích  |  28.12.2014 19:38

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *