Falešné představy o odpuštění
Odpuštění není zavřením očí nad tím, co se stalo, tj. snahou nevidět, co mi někdo udělal.
Odpuštění není prominutím dluhu.
Odpuštění není snahou zaplatit dluh za viníka, tj. snahou tím odčinit to, co se stalo.
Odpuštění není omluvou - omluva uznává, že jsi měl dobré důvody k tomu, co jsi mi udělal.
Odpuštění není zapomenutím. Zapomenutí je čin špatné paměti, která zapomene na urážku (poškození atp.).
Odpuštění není popřením. Popření zahrnuje nechuť zabývat se tím, co se stalo.
Odpuštění není zapřením spravedlnosti - mávnutím rukou nad tím, co se stalo - prohlášením typu „to nic nebylo, nic se nestalo".
Odpuštění není smírem- znovunastolením původního, přátelského vztahu „jako by se nic nestalo". Odpuštění je jen prvním krokem na cestě smiřování nepřátel, který může udělat ten, kdo byl poškozen.
Odpuštění není tolerováním špatného, nevhodného chování - ani mého, ani tvého.
Odpuštění není schvalováním nebo podporováním chování, které někomu dělá zle a bolest.
Odpuštění není předstíráním toho, že vše je v pořádku, když cítíme, že tomu tak není.
Odpuštění není zaujetím povýšeného a nadřazeného postoje nad druhým, který něco provedl.
Co je tedy odpuštěním - tak, jak se mu v současné době v sociální psychologii rozumí?
To, co se v psychologii rozumí odpuštěním, mohou ujasnit jeho definice, tj. pokusy o přesné vyjádření obsahu a významu termínu „odpuštění".
Ron Wiebez Medical Resource Institute v San José (California) říká:
„Odpuštěním se rozumí tvořivé řešení nastalé situace, vytváření nové nadějné perspektivní budoucnosti (skutečnosti)."
J. M. Brandsma, holandský psycholog z Haagu, podrobněji vysvětluje:
„Odpuštění ukončuje nešťastnou situaci vytvořenou konfliktem, která jednoho účastníka uráží a oba tíží. Je vědomě a záměrně provedeným činem, tj. jednáním, které obnovuje dobrý vzájemný vztah dvěma lidmi odnětím rušivého prvku v jejich vzájemném vztahu a otevíráním nadějné (kladné) budoucnosti oběma účastníkům,“
V protikladu k falešným představám o odpuštění, je možno říci:
Odpouštění je činnost, která je zaměřena v prvé řadě na toho, bylo ukřivděno. Jde v něm o to, aby často neunesitelná tíha ukřivdění byla z postiženého sňata.
Odpouštění jetím, co může udělat ihned z vlastní iniciativy ten,komu bylo ukřivděno - a nemusí čekat až na to, co udělá viník.
Odpouštění je činnost, která je zaměřena v prvé řadě na toho, komu bylo ukřivděno. Jde v něm o to, aby často neunesitelná tíha ukřivdění byla z postiženého sňata.
Odpuštění je hrdinný čin člověka silného, odvážného a osobnostně zralého. Jen takový člověk je odpuštění schopen (slaboch není schopen odpustit, ten se kochá úvahami o pomstě).
Odpuštění je činem, k jehož provedení je třeba statečnosti i tam, ten, který odpouští, musí čelit jízlivým narážkám jak viníka, tak jiných lidí, kteří považují odpuštění za projev slabosti.
Odpouštění je činností, která pramení z vidění toho, že další fáze života může být nadějnější a radostnější nežli ta, která by byla p myšlenek na pomstu.
Zdroj: Tomáš Křiivohlavý: Jak zvládat depresi, Grada
Komentáře
Dělat ze sebe falešně statečného a „odpouštět“ někomu, koho bysme nejradši zabili na místě, nemá moc smyslu a do budoucna se to může vymstít. Když ale máme emoce zpracované, tak ta zlost je najednou pryč. Pochopitelně se nestaneme se zneužívajícím otcem žádnými kamarády, zvlášť pokud svou vinu popírá-je to přece prevít a s prevíty se napřátelí. Ale nám samotným se ohromně uleví, a to se počítá. V tom je smysl odpuštění.
Je to co neradi děláte, jenom jako...
A stejně to máte rádi,sami v sobě...
Už proten falešný pocit....
Že vtom jste v tom průměrný a bezmocní...
Tak takle se dostanete jen ke stéblu...
A teď se chyť.
jedne ze stran, zvlaste tehdy kdyz se mu dostane
informace o mimoradne zavazne skutecnosti.
Nechceme pripustit, nechceme slyset, ale proboha proc se zato jeste mstit.
Jakékoli jiné odpuštění je pouze projevem kapitulace před vlastními škůdci, jejich pokrevními i jinými přívrženci a podporovateli, respektive represivní mocí společnosti a státu.
Kdo není nadřazený a mocný, a rezignuje na nepřátelství či odvetu vůči těm, kteří jej poškodili v minulosti, nebo mu stále škodí, ten rezignuje pouze ze slabosti. Je totiž (de)motivován tím, že kdyby svým škůdcům oplatil, oni (respektive jejich příbuzní, přátelé, přívrženci, policie a justice apod.) by mu za to opět ublížili. Nejedná se zde tedy o odpuštění v pravém slova smyslu, ale jen o rezignaci, odevzdanost, podvolení se silnějšímu.
Naproti tomu ten, kdo je daleko silnější a mocnější než jeho bývalí škůdci, a přesto je za jejich dřívější provinění vůči němu nepotrestá, odpouští z autentické velkodušnosti, ke které není donucen vnější mocí.
- Odpovědět
Pošli odkaz