Odpusťte svým rodičům
Vzdáme-li se výmluv na různá selhání rodičů, bude náš život mnohem bohatší; na základě výzvy, kterou nám adresuje svět, v němž hraje svou roli zlo a utrpení, budeme moci prožít zajímavý život skutečně dospělého člověka.
Ale pokud (v obecnějším pohledu) dovolíme společenským vědám svádět vinu za mytické výzvy lidského života na rodiče, setrváme v nedospělé společnosti a budeme muset trpět mnohými symptomy kultury, která není dost zralá na to, aby se vyrovnala se stinnými stránkami života.
Dalším ziskem naší schopnosti zbavit naše rodiče a další rodinné příslušníky odpovědnosti za náš osud je možnost vytvoření uspokojivého vzájemného vztahu, což není pro duši jistě zanedbatelná věc. Negativní a patologické uvažování o rodině nás vzdaluje od jejích ostatních členů a my tak přicházíme o příležitost obohatit jejich prostřednictvím svůj život.
Cesta k nim vede někdy přes odpuštění. Takto navázané spojení bývá v určitých situacích jen neurčité a volné, jindy je však velmi pevné a hluboce nás uspokojí. Rodina by si zajisté vedla lépe, kdybychom všichni skutečně dospěli a sami za sebe čelili věčným výzvám lidské existence a odpovědnost za svůj život vzali výhradně do svých rukou.
Svalováním viny za své archetypální utrpení na rodiče se ocitáme ve stojatých vodách ustrnulého, neměnného vzorce chování. S rodiči zůstáváme svázáni, nikoli však už kvůli závislosti, ale právě kvůli svalování viny. A přitom nás z tohoto statického stavu může vysvobodit i docela nenápadné směřování k vlastnímu způsobu žití.
Zdroj: Thomas Moore - Kniha o lásce a přátelství - nakladatelství Portál
Komentáře
Rodinu si nevybíráme - tu máme, vybíráme si životní partnery, přátele a kamarády.
Je strašné číst o někom, kdo trpěl v dětství.
Odpoustet za kazdou cenu - proc? To by si musela pak nechat kalet na hlavu uplne od kazdeho, kdyby tohle sve matce odpustila.
Takze nevim, jestli ta pomsta vubec stoji za to.
tj odpustit na úrovni psychiky, duše
odpuštění automaticky neznamená zapomenout či dokonce shovívavě přihlížet kriminálnímu chování
viz dobré knihy o odpuštění, např. kniha "Radikální odpuštění"
pokud odpustit nedokážete, nevadí, většinou to není rychlé a snadný proces...
Moje matka mela cely zivot zachvaty zurivosti.Rozbijela veci, obvinovala,
kricela na nas, mela hrozny vyraz v obliceji.Priciny byly malicherne.
Hrozne jsme trpeli Potom delala jakoby nic.
Otec si vzal zivot. Do dneska se ji bojim rict pravdu. Je stara, vyzaduje, abych ji osetrovala. Uplne chybi vedomi, ze delala neco spatne.Cele detstvi jsme byli s bratrem v napeti, aby zase nezacala.
Mojeho tatu jsem musela stale utesovat, byl vnitrne zoufaly,bezmocny.Narikal, ze mama je jinak hodna, jen tyhle zachvaty..
Drzel vse v tajnosti...
Po zachvatu vyzadoval, abysme se normalne chovali.casto jsem lezela nekde venku a nechtela jsem uz nikdy domu.Zazil nekdo v detstvi neco podobneho?
Moc by mi pomohlo nejake echo...
Opravdu nevím, proč bych měla odpouštět své matce, že mě do 17ti let šikanovala. Poté jsem utekla z domu.
Jí ponižování dcer dělalo potěšení. Je to zrůda a tou zůstala. Má sestra jí odstřihla už před asi deseti lety, já teprve před třemi a je mi konečně skvěle. Je mi jedno co s ní je. Telefony neberu, ostatním příbuzným jsem řekla k čemu jsem dospěla a oni to pochopili. Manžel mě podporuje, viděl a slyšel dost.
Nechápu, proč si někdo myslí, že je odpouštění něco očistného. Kdybych jí odpustila, udělala by si ze mě osobní otrokyni. Teď vím, že trpí, že je sama, nemocná, ale nic to se mnou nedělá - nemám ani starost, ani radost kvůli zadostiučinění.
Až člověk pochopí, proč se narodil zrovna těmto rodičům, se kterými prožil jakkoliv neutěšené dětství a dospívání, co mu povahy rodičů napovídají o něm samém (neboť od každého má něco), jak může vygradovat něco nezvládnuté, co to může udělat s potomky, pak je blízko přijmout ty nejbližší spíš jako učitele života. Je potřeba se taky vypořádat (přiznat si) s dětskými postoji jako trucovitost, naschválnictví, odpor atd.
Když toto pochopíme, zjistíme, že už není důvod odpouštět, neboť samo pochopení obsahuje odpuštění.
Pro M. rozumím tomu odstřižení a rozhodně neodsuzuji Tvůj krok. Jen Tě chi upozornit na jednu věc - jakmile jsem se daleko odstěhovala, za nějaký čas do mého života vstoupili lidé (spolupracovníci, nadřízení, známí, soused atd.) podobné nátury, před kterými jsem původně utekla. Tozn., že to, co máme poznat a pochopit, budeme potkávat tak dlouho, dokud se s tím nevypořádáme. Asi je jednodušší snažit se řešit svou rodinu nežli pozdější cizí obtížné vztahy.
Na druhou stranu - vše má svůj čas
První rok po odstřižení jsem ještě zalétala myšlenkami k matce, jestli by se to nedalo nějak vyřešit, ale další dva roky už mám klid. Je to pocit, jako když vás pustí po x letech na svobodu. Raduji se z toho, co život přináší. Pořád se na něco těším, už se nemůžu dočkat dalších svobodných Vánoc :-)). Navíc mi ta radost ze života přinesla i úspěchy v práci (i finanční) a na to jsem velice hrdá.
Může mi samozřejmě někdo oponovat, proč sem teda píšu, ale na to odpovídám, že kvůli názoru, že odpustit by se mělo. Na to já odpovídám, že ne v každém případě.
Pokud nezměníme vzorec chování, tak typově stejní lidé (jako třeba matka ap.) se k nám budou (pokoušet) chovat stejně jako ona. To Vám potvrdí každý psycholog. Stejně jako žena, která si myslí, že předělá alkoholika.
Jenže zatímco cizího člověka můžeme lehce eliminovat (změna práce, poslání někam atd), v rodině jsou ty vazby daleko těsnější a hlavně emocionálně úplně někde jinde.
V životě to bývá jinak. Odpuštění není nutné, stačí toho člověka vymazat, odstřihnout. Někteří si nic jiného nezaslouží.
Vůbec netušíš, jak je to osvobozující a jak se potom dá krásně, volně, svobodně žít. Z člověka vyzařuje radost, tak také pozitivně laděné lidi přitahuje. A kdyby se mi do cesty připletl člověk, který by mě chtěl ponižovat, manipulovat se mnou, tak bych ho rychle odkázala do patřičných mezí.
To je má osobní zkušenost.
Je zajímavý tvůj názor:Někdo je chalan z dědiny a někdo z města.Těch co přišli z venkova a tady změnili vzorce je mnoho.Lezou mi na nervy.
Takže tobě lezou na nervy lidi z vesnic. Nedokážeš být tolerantní ani k cizím lidem, kteří ti nic neudělali. Ale klidně tady budeš psát, že máme odpustit rodičům, že nás týrali?
Už si to nějak srovnej v hlavě.
Já jsem nikdy odvahu k úplnému odstřižení nenašel, ani jsem k tomu neměl zase takvé důvody, mé hlavní problémy vznikly až v mé dospělosti.
V jedné věci máš pravdu, někdy není jiné řešení, než to z jedné strany seknout. Pokud druhá strana není ochotna ani náznaku kompromisu, porozumnění, pak nic jiného nezbývá.
Já po těch letech od mých příspěvků vím, že to definitivně vyřeší smrt, buď má nebo mé matky. Vím, že to pro někoho zní možná až šíleně, ale je to tak.
Vy víte, co se u pisatelky přesně dělo, že to s takovým despektem nazýváte "jak tomu říkáš, šikanovala"? Pokud stejnou věc udělaly dvě sestry, tak k tomu asi důvod měly.
- Odpovědět
Pošli odkaz