V léčbě se nejčastěji používá tzv. Minnesotský model (původně vyvinutý pro závislost na alkoholu), skládající se ze čtyř programů:

A. Poradenství

Návštěva kontaktních center se doporučuje tehdy, když toxikoman zatím není schopný ani ochotný k systematičtější práci na změně. Tam se mu nabízí to, o co při svém současném životním stylu stojí (injekční stříkačky, jídlo, teplo, možnost umytí, převléknutí atd.). Kontakt je využíván k podchycení, diagnostice, motivování ke změně a se souhlasem toxikomana k jeho zařazení do adekvátního programu, z nichž některé programy provádějí sama kontaktní centra.


B. Detoxifikace

Detoxifikace jsou procesy, při kterých se tělo zbavuje jedovatých nebo toxických látek. Často je detoxifikace provázena psychotickými stavy, proto se provádí v psychiatrických léčebnách. Někdy je možné obejít se bez farmakoterapie. Avšak u některých drog, jako např. barbiturátů, se pro nebezpečí epileptických záchvatů používají farmaka. Detoxifikaci provází krátkodobá psychoterapie s cílem namotivovat pacienta a jeho blízké k přijetí léčby či alespoň k rozhodnutí o významné změně životního drogového stylu.


C. Prevence relapsu

Pod pojmem relaps rozumíme opětovné objevení se příznaků nemoci, která byla v klidovém období. Každý, i ten nejmenší psychoterapeutický program by se měl věnovat alespoň částečně této prevenci. Je to totiž něco, co určitě přijde a na co je třeba se připravit. Lze rozpoznat prodromální symptomy (příznaky ohlašující příchod nemoci), které probíhají ve třech fázích. V první fázi je narušena struktura, ve které se jedinec doposud pohyboval. V druhé fázi se jedince zmocňuje strach, úzkost, panika, nekontrolovatelné změny nálad a pocit osamocení. V poslední fázi dochází již k plnému kolapsu, jedinec "to vzdává", má sebevražedné myšlenky.


D. Začleněni rodiny

Jde-li o rodiče toxikomana, ti se nejprve snaží informace o stavu svého dítěte přehlížet a odmítají uvěřit, že se to přihodilo právě jim. Když však konfrontaci reality nemohou uniknout, reagují agresí vůči dítěti, čehož následně litují. To se může několikrát opakovat. Nechávají se ukolébat některými okrajovými zlepšeními ("dostane se z toho, není to tak hrozné"), pak však při razantních projevech zhoršení upadají do zoufalství, které je provázeno i pocitem viny. Někteří (často otcové) se rozhodují k totálnímu rozchodu s dítětem, což přináší jen chvilkovou úlevu. Teprve pak přichází smíření se skutečností. Rodiče zaujmou přiměřený, nekřečovitý postoj, jsou schopni se ze svých pokusů učit a uvědomují si své skutečné možnosti. Začnou při léčbě konstruktivně spolupracovat bez naivních očekávání okamžitých výsledků.


Při individuální či skupinové práci se v této fázi (po akutním ošetření či stálé péči o toxikomana) spolupracuje s bližními ve třech oblastech:

1. Věnování pozornosti stavu postiženého (pocity viny, zklidnění, emoční podpora) a jeho situaci (uvědomění si souvislostí, nová orientace v tom, co se děje), hledání možností snížení sebedestruk-tivniho chování.

2. Hledání vztahu k toxikomanovi a úprava chování bližních s cílem pomoci.

3. Zdůrazňování, případně koordinace probíhajících úzdravných procesů, a to jak nabídkou vhodných doplňujících možností, tak i rodinnou terapií.


Kombinace závislosti na drogách s jinými problémy jsou téměř pravidlem. Nejčastěji jde o poruchy zvládání jednání (opoziční, negativizmus). Drogám někdy předchází i poruchy v přijímání potravy (v rozvinuté závislosti je tato porucha pak již spíše pravidlem). Sebepoškozování jde až k pokusům sebevraždy.

Někdy se při léčbě drogové závislosti zdá, že samostatným komplikujícím problémem je životní filozofie toxikomana.

Zdroj: Pavel Vaníček a kolektiv - Rostlinné omamné drogy, nakladatelství Start