Reklama

Nechte děti surfovat

Pán přijde k lékaři a stěžuje si, že má tasemnici. Vyzkoušel už všechny možnosti, ale ne a ne se tasemnice zbavit. Doktor ho uklidnil, že si nemá dělat starosti a nařídil mu, aby zítra přišel s banánem a sušenkou. Muž byl trochu udiven, ale protože lékaři s dobrou reputací věřil, druhý den přišel s banánem a sušenkou. Doktor muže požádal, aby si sundal kalhoty a předklonil se, pak mu strčil do zadku banán, počkal minutu a zastrčil i sušenku. Pak mu řekl, že se má dostavit denně po celých čtrnáct dní vždy s banánem a sušenkou...

Tak to šlo celých čtrnáct dní. Doktor zasunul banán, počkal minutu a zasunul sušenku. Po čtrnácti dnech doktor muži nařídil, aby si přinesl banán a kladivo. Muž se trochu obával, co se bude dít, a když se předklonil a lékař zasunul banán, třásl se strachem. Ale doktor jen držel kladivo ve vzduchu a čekal. Po třech minutách z mužova konečníku vylezla tasemnice a ptala se, kde je moje sušenka? Buch! Kladivo dopadlo na hlavu tasemnice a pacient byl vyléčen.

Ta tasemnice to jsme my. Kultura tak závislá na koncích, že bychom raději zemřeli, než abychom lidský příběh nechali vyšumět do ztracena. Jsme svou kulturou vycvičeni v očekávání závěrů jistot a konečných řešení.

Přes všechny ty řeči o tom, že mladá generace je apatická a vykolejená, mohou být právě mladí, co se týče vyrovnání se s nejistotou naší chaotické doby, o krok před námi. Velmi dobře se vyznají ve zmedializovaném elektronickém světě, ve kterém jsou dospělí pouhými přistěhovalci. Možná, že místo abychom si zoufali nad tím, že zdánlivě nesmyslně utrácí drahocenný čas (od videoher k Beavisovi a seriálu o Simpsonových), raději bychom se měli podívat na to, co tyto aktivity mladým lidem nabízejí. Říkám jim screenageři (screen = obrazovka). Jsou to totiž právě oni, kteří jsou imunní vůči televizní propagandě a jejím sponzorům a jsou to právě oni, kdo možná budou schopni rozbít ono hypnotické kouzlo, které leží na nás všech ostatních.

Ne nadarmo nenazývají to, co se předvádí v televizích, "programem". Televizní zaměstnanci a šéfové se totiž nestarají o to, co uvidíme na obrazovkách svých televizorů ? oni programují nás, diváky. Je to jednoduché: vytvoř postavu jako jsme my ? někoho, se kterým bychom se mohli identifikovat ? a vymysli pro ni nebezpečné situace, ve kterých bychom se o ni mohli bát a jejichž nebezpečnost se bude neustále zvyšovat. A když už bude napětí nesnesitelné, postava najde zázračně cestu z nebezpečí. Produkt, ideologie, morálka nebo mínění. Zbaví nás to napětí, musíme akceptovat dané řešení a sponzoři si mnou ruce.

Reklama

Tento druh programování funguje jenom na poddajném a připraveném publiku. Kdysi dávno, než vznikly ovladače, jsme se museli zvednout z křesla nebo z pohovky a fyzicky dojít k televizoru a přepnout kanál. Stálo nás to přinejmenším 40 kalorií. Dnes už jsme poslušní diváci a akceptovali jsme své programování. Jsme pyšní na schopnost dokoukat se na něco až dokonce.

Navíc si stěžujeme na to, že pozornost našich dětí je nebezpečně krátká. Screenager, vybaven dálkovým ovladačem, přepíná kanály z pořadu na pořad pouhým hnutím jednoho prstu. Tisícina vydané kalorie a je svobodný. Toto surfování mladých lidí po televizních kanálech možná vůbec není důsledek kratší pozornosti, ale spíš zmenšené tolerance být programován. Odmítají prostě nechat se dotáhnout až k okamžiku vrcholného napětí.

Joysticky je vybavily ještě něčím výkonnějším. My dospělí si myslíme, že obraz na obrazovce je nezměnitelný. Podle nás jen lidé jako Rupert Murdoch (či Vladimír Železný, pozn.překl.) mají schopnost s tím něco udělat. Ale naše děti tak činí denně. I ty nejkrutější videohry nabízejí hráčům možnost manipulovat světelnými body na své obrazovce. Mladí tak už neberou televizní obraz jako téměř božskou pravdu, která do jejich domovů přitéká odněkud z kouzelného pramene: komentátor televizního zpravodajství je prostě muž ve středních letech, který si hraje s vlastním joystickem.

Malé videokamery, myši počítačů a jejich klávesnice udělaly z dětí aktivní výrobce médií. Monitor už není jen zařízení na příjem: je to nástroj sebevyjádření. Screenager může sdílet své vlastní myšlenky a pozorování s jinými sobě podobnými. Každý může stvořit televizní postavu. Každý může napsat své myšlenky na obrazovku monitoru a poslat je na pouť kolem světa. Stále víc jich to díky internetu také dělá. Místo aby tento nový interaktivní mediální prostor oslavovali, většina mainstreamových osobností před ním varuje. Věhlasné časopisy píší o elektronickém svádění, kyberpornu a obviňují Simpsonovi a Beavise z toho, že ničí mysl mládeže. Přitom je to možná právě naopak ? tyto pořady jsou odpovědné za nově nalezenou mediální gramotnost. Možná, že to, co skutečně tradiční média rozčiluje, je tušení, že tihle mladí se prostě probouzejí z mediální hypnózy.

Možná, že předtím, než začneme instalovat na naše televizory zařízení, pomocí kterého můžeme zablokovat přístup dětí k některým pořadům, bychom se měli podrobněji zamyslet nad tím, proč naše děti věnují tolik času a energie televiznímu surfování a internetu a jaký pozitivní efekt to na ně má. Co když je všechno jinak a jejich fascinace novými médii je prostě připravuje na budoucí zatím neznámé druhy povolání ve společnosti zítřka. Možná, že i my bychom se spíše od nich těmto aktivitám učit, abychom tak přežili ve stálé chaotičtější a technologičtější budoucnosti.

Zároveň se schopností screenagerů snižovat toleranci k pasivnímu naprogramování přichází zvýšená pozornost range. Dítě dokáže sledovat a obstojně chápat pět nebo více televizních programů najednou: přepíná mezi kanály tak, že je schopno zachytit důležité okamžiky v každém z nich. Jaká může být lepší příprava pro hi tech povolání, při kterém asi budete muset browsit internetem, vyřizovat e-maily, telefonní záznamy a neustále burzovní informace, probíhající několika obrazovkami před vámi?

Naše děti jsou již dnes daleko vyspělejší konzumenti a výrobci médií. Hraní videoher zkvalitňují koordinaci a spolupráci oko ? ruka. Vyhrát takovou hru je jinými slovy zvládnout nový software. A co je nejdůležitější, naše děti tak sami pro sebe demystifikují televizní image. Počítač, modem a televizor jim poskytuje okamžitý přístup k informacím z celého světa. Navigace v celosvětové síti (World Wide Web) se mimo jiné učí, jak se hladce pohybovat zdánlivě nesouvislými říšemi dat a názorů a jak mezi nimi rozlišovat. Seriály jako Beavis neučí děti jak rozdělat oheň, je to spíše mediální dekonstrukcí rozložení dosavadních způsobů převládající videokultury s jejími neustálými komentáři. Děti už se nekoukají na MTV. Pokud videokultura přispěla k demystifikaci rozhlasových hvězd, Beavis a jiné podobné seriály demystifikovaly i hudební videokulturu.

Simpsonovi jdou ještě dále. To, co na nich láká, není, na rozdíl od tradiční televize, jakási pouť až k vrcholnému závěru. Jde o pochopení mediálních vztahů. Rozhodující okamžik překvapení netkví v tom, zda Bart najde zbraň ? jde tady o rozpoznání, že tato scéna paroduje Akta X nebo známou reklamu na pivo. Seriál tak pomáhá divákům najít a rozpoznat mediální strukturu, která je běžnému divákovi skryta. Pomáhá to mladým nalézt v chaosu řád.

Pokud nic jiného, měli bychom alespoň vyhodit mýtus, že jsou to naše děti, se kterými je něco v nepořádku. Nová generace screenagerů nevyrábí současné videohry a nezaplňuje jimi obchody. Videohry byly vymyšleny a vyrobeny dospělými, kteří použili technologii původně vymyšlenou pro vojenské simulace války. Teprve až naši mladí dorostou a budou sami navrhovat hry, budeme si moci z důsledků, které na ně tyto hry mají, udělat přesnější závěr.

A to je ta skutečná výzva stojící před námi: nalézt odvahu dát dětem tyto nástroje do rukou a počkat si na to, co s nimi udělají. Ať už je to hra, která klukovi umožní vymyslet si vlastní dobrodružství, nebo malá videokamera, se kterou může natočit vlastí TV pořad, děti by měly mít možnost a moc utvářet vlastní zábavu podle vlastních potřeb. Tudy by měly směřovat snahy starostlivých rodičů. Možná pak budeme další generací příjemně překvapeni. Koneckonců jsou posledním vývojovým modelem lidských bytostí.

Děti jsou v jistém smyslu naši staří. Přišli ze starší kultury než my ? kultury, která, jak věřím, je začátkem jejich dospívání. Možná jsou daleko obtížnější k jejich naprogramování stát se dospělými podle našich představ, ale jejich přirozený odpor k autoritářství a tolerance k nejistotě jim bezpochyby pomůže na cestě, na níž by se nepotkaly s apokalypsou, s níž tak mnoho dospělých počítá.

Naše děti nejsou apatické. Možná jsou odpojeni (disconnected), ale jen od iluze, že jejich osud je předem určen. Cítí, že každý, kdo je zkouší přinutit k úzkosti, není jejich přítel ? jenom velmi dobře placený doktor s kladivem ve vztyčené paži.

Zdroj: časopis BARAKA - Douglas Rushkoff

Reklama

Komentáře

pesimista (Út, 4. 7. 2006 - 19:07)
Řekl bych, že autor článku je skutečně velkým optimistou, když si myslí, že se bude vše vyvíjet, jak říká.
Zatím mu lze však dát za pravdu aspoň s tou tasemnicí, protože řada odrostlých dětí vyžaduje kromě banánu stále svoji "SUŠENKU", na kterou si zvykly, ale zároveň máte často dojem, že tak činí způsobem, jako by zatím většinu života prožily v pr.....
Je už celkem jedno, zda byla multimediální, protože její obsah bývá často horší než u té skutečné.
IQ test (St, 7. 5. 2008 - 13:05)
Konečně super IQ test. ke kterému dostanete i certifikát, záruka kvalitního výsledku. http://cz.iq-test.eu/?d=12534
AAA (St, 7. 5. 2008 - 16:05)
jakýho článku?
www.biolide.cz (So, 16. 8. 2008 - 23:08)
Mozek, jeho funkce, anatomie, struktura, bioelektrické vlastnosti + dokonalý software pro vylepšení všech mozkových potencialit..... hledejte na www.biolide.cz
Reklama