Nechci mít dítě

Jsem ráda, že zatím všechny zde uvedené příběhy skončily jako romány z červené knihovny, ve kterých žena nemá ráda děti, nechce je, z rozličných důvodů a pohnutek však otěhotní a nakonec své dítě miluje, popřípadě mu pořídí ještě nějaké sourozence. Jsem ráda za všechny ty happyendy, díky kterým je o pár nešťastných dětí méně. Přesto jsem trošku znepokojena tím, že některé z těchto příběhů mají více či méně znatelnou formu jakéhosi "návodu", jak se vyrovnat s nechutí mít dítě. Návodu, podle kterého je vpodstatě lhostejné, jestli žena dítě chce či nechce, protože až se jí narodí, bez ohledu na své dřívější názory ho stejně bude bezmezně milovat. Stačí si však jen pročíst policejní statistiky a navštívit některé z dětských domovů, aby bylo zřejmé, že ani zdaleka tomu vždy tak není. A pořídit si dítě "z trucu" nebo "z povinnosti poslání ženy" a čekat, jestli to s mateřskou láskou vyjde nebo ne, je tou nejhorší formou nezodpovědnosti, jakou si umím představit. Bylo by proto velmi přínosné, kdyby se zde objevil alespoň jeden příspěvek, který by umožnil nahlédnout i do stránek některého z méně idylických románů. Přesto nečekám, že bych v této diskuzi podobný příběh našla, neboť je-li zde často hrubě spíláno ženám, které se rozhodnou dítě na svět vůbec nepřivést, pak ženy, které dítě na svět přivedly a přesto se necítí být matkami, by zřejmě byly rovnou ukamenovány. A to není dobré, protože bez nich tady bude chybět jedno důležité varování - každý člověk totiž drží v rukou svoji vlastní knížku a i když se někdy zápletky zdají stejné, nemají vždy u každého stejné řešení.

Ten pocit znám. Taky jsem dítě nechtěla, ale zároveň ve skrytu duše jsem si říkala, že by můj život zůstal o něco ochuzen, kdybych ho neměla. Mimi se mi narodilo ve 30 - neplánovaně a jsem šťastná. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem byla naštvaná, že jsem těhotná. Jak mi bylo zle z toho, že všichni ode mně očekávají, že budu radostí bez sebe, jak mi např. i cizí lidé šahali na břicho a vyjadřovali z oné události radost ...prostě nikdo nechápal, že z těhotenství nejsem nadšená. Nicméně postupujícími měsíci těhotenství se to změnilo a nyní je ze mě nadšená mamina, která plánuje co vše podnikne se svým synem. Jo a do otěhotnění jsem taky žila hodně aktivně - cestovala, hodně pracovala a tak. Můj život se po porodu změnil, ale aktivita z něho nevymizela, zase dělám spoustu jiných věcí, ale prostě vše je přizpůsobeno tomu, abych nezanedbávala mimčo.

Kersi uz jsem to tu psala:-) je to fakt tezke.Ja dite nikd y!nechtela pak me okouzlil pritel a ....presto je na me videt ze na deti "nejsem"-trochu to zlehcuju ale je to vlastne pravda.Styska se mi po "svobodnem"zivote a je to podle toho jak jsem driv zila -velikanska zmena.Plno veci uz nejde i kdyz nekdo rika ze vse jde kdyz se clovek snazi tak to neni pravda.Ja se doma dost trapim protoze uklid a vareni me nikdy moc nezajimal/je fakt ze muj hodny partner me do toho nevmanevrovava ani ted/ ale me to nenaplnuje.Mam rocni holcicku a kdyz si predstavim ze bych s ni mela chodit na pisek mezi ostatni maminky je mi zle.Nic proti nic jsou v maminkovskem smeru mnohem maminkovatejsi nez ja coz je fajn:-) ale me vzdy ty reci mojich sousedek s detma absolutne!nebavily a ani ted kdyz mam dite me veci kolem nezajimaji.Bud se zeptam pediatra nebo si to vyhledam.Nebavi me nakupovat obleceni,hracicky, resit pliny/beru ktery jsem se naucila brat ze zacatku/ atd.Naopak moje spisedka se tesi ze si popovida s maminkama vecicky s radosti kupila uz pred porodem/ja mela kocarek az mesic po narozeni a vybirala jsem ho v jedinem obchode presne 10 minut a jeste me k tomu museli prinuti/.Nejsem zadna fiflena, spis domaci typ, je mi 31 let, stejne jako jsem neprivikla teto"roli" me nikdy nebavili takove ty holcici veci jako umele nehty nebo nejake nadmerne nakupovani oblecku atd.Jsem vyslovene aktivni sportovni typ hodne svobodomyslny.Myslela jsem si ze se to zmeni a kazdy mi rikal ze ano ze to uvidim jinak ale vidim to stale jako predtim kdy jsem delal na deti vtipky zeto aniomylem.Pravda je ze detatko milujete to nejde jinak :-)ale ne tim klasickym zpusobem jako "zarrane"-pardon to neni ve zlem, maminky.Takze kdo mimco nechce at ho klidne nema.To si myslim ja protoze nutit se je dost pitome.Mam plno kamaradek kterym je vic jak me a deti nikdy nechteji.S temi ted ztracim kontakt a k ostatnim maminkam si myslim ze ho pri sve povaze nikdy nenajdu.Hm.

Myslím že dítě v našem věku je také o partnerovi..Hledáme v něm partnera a také otce pro naše dítě..Samozřejmě že i já chci tu svou pohádku,rodinu atd.Ale s bývalým přítelem jsem byla hodně let a prostě to skončilo..Za to nemůže nikdo..Prostě se to tak u mě seběhlo..Ale o mateřství bych přišla nerada..Tak snad jednou...Jinak jsem tady někde četla že by nebylo špatné založit nějaký ten klub lidiček po 30letech-...Přeci jenom kamarádek ubývá,ty s dětma už mají dost svých plánů...:-)

Díky za Tvůj příspěvek,Alto. Mě je taky 34 let a nemám vztah. Narozdíl od Tebe nemám potřebu cestovat, jsem spokojená s tím, jak žiju, vztah nevyhledávám, ale nebráním se mu. Děti chci určitě, jestli se objeví člověk, se kterým bych je chtěla mít, neřeším. Buď to přijde nebo ne.Myslím, že žena by měla mít děti jen, pokud je opravdu bytostně chce, rozhodně ne pod nátlakem rodičů nebo partnera. Já mám taky mladšího
bratra, o 2 roky , má dvě dcery 3 a 1 rok staré, takže vím, jaká je to zodpovědnost.
Té se rozhodně nebojím, u mě je to spíš o tom, potkat kvalitního člověka, se kterým
bych ty děti chtěla mít. To, že je mít chci, vím, jistě, ale trvalo mi docela dlouho než jsem si to uvědomila.

Je mi 34let a dítě nemám..Nemám ani vztah takže v nebližších 2letech mám jisto že dítě mít nebudu.Ale mám takovou tu zakodovanou obavu že nakonec zůstanu bez dítěte.Ráda bych jestě cestovala,odjela nekam ven..Na 34let si připadám díky občance a díky mému okolí které mi neustále dává najevo že nejsem moc normální a prostě jsem nějaká divná.Tak občas řeším dilema-mám si udělat dítě z rozumu abych to mateřství splnila?Mám hrozně ráda děti,vždy jsem se jima obklopovala ale najednou zjištuju jestli to nebylo právě tím,že pak jsem je zase vrátila rodičům a ta svoboda mi zůstala..Mám mladšího bráchu a ten už má dceru které bude 13let..To si pak říkám-že jsem mohla mít už i starší dítě..Já sama se na to zatím necítím,ráda bych vztah a rodinu,ale aby to bylo přirozený.Chlapa nehledam,na jednu stranu mi vyhovuje ten fakt,že si dělám co chci a nemusím dávat vysvětlení nikomu.Ale ta číslice 34 fakt straší

Já taky už nechci dítě,už mě to pustilo.Taková drahota,ve škole samá šikana,drogy,sex,jak to nejdřív jde a my,rodiče?Dluh na bydlení do důchodu na krku a naše dítě socka?Kde bychom asi vzali na jeho studia?To fakt ne,radši si pořídíme psa.To je závazek jen na 15 let a možná na tom budeme citově líp.

Bylo by zajímavé,kdyby napsalo více žen,které byly do mateřství vmanévrované rodinou nebo společností.Myslím,že ani jejich život nebyl růžový a šťastný.Děti jsou hezké,ale je to fakt velká oběť a děti jdou nevděčné.

Ano, moje máma je podobný případ, jako paní Mia. Moc hezký dětství jsme teda s bráchou neměli. Takže - kdo o to nestojíte, nedělejte to.

Já jsem dítě moc nechtěla,ale tenkrát se nosilo,být matkou a vdanou paní,co nejdříve.Porod byl dlouhý a moc těžký,nebyly peníze a nakonec jsem od manžela utekla.Měla jsem moc krušný život s dítětem.Druhé manželství-škoda mluvit.A to mé dítě?Má svůj život a stárnoucí matka ho nezajímá.Kdybych tohle tenkrát jen tušila,nikdy bych do dítěte nešla,je to oběť na moc let a můžete dítě milovat sebevíc,ta oběť snad za to ani nestojí.

Chlap se preci muze rozhodnout, zda bude s tou zenou i pres to a nebo ne.
Jinak to citim uplne stejne, jediny problem s tim ma okoli.
Ja mam jasno a pokud bych se nekdy v budoucnosti rozmyslela, pokusim se spise o adopci.
Kazdy by mel mit rozum. Kdyz treba nekdo nema rad psy, nemel by si je porizovat. A tak je to i s detmi.
SMutnych deti jsou na svete miliony

Lucie 22: Je to naprosto Tvoje věc, jestli dítě chceš nebo ne. Jen kvůli chlapovi to určitě nedělej. Jestli to 22 je Tvůj věk, tak máš asi s chlapa hodně špadné zkušenosti nejspíš od počátku. Taky si myslím, že mít dítě je především rozhodnutím ženy, protože když vztah nedopadne dobře, ona ho pak má u sebe a chlap se vypaří.

Michaelo, rozhodně to není věc "jen a jen věc ženský". Ty jsi přesně ten egoistický typ baby, se kterou bych nikdy dítě nechtěl, ikdyby si to rozmyslela. Na chlapy se raději ani nekoukej, jsou pro tebe až moc dobří a takovou frndu jako máš ty má každá.

Je to každého věc, jak se rozhodne. Proč by měla každá ženská toužit po dětech??? Lucie 22, úplně Ti rozumím, mi bude 30 a můj názor na mateřství se nezměnil..A qůli tomu přece psychologa hledat nebudu..

A co když budeš muset někdy na nějakou operaci? Možná by pomohl psycholog, podle mě to normální není. Zřejmě jsi pro roli matky ještě mladá, kolem třicítky se na mateřství budeš dívat jinak.

Nechci dítě. Je mi 22 a přítel je sice o dost starší, ale nikdy ženatý nebyl, dítě nemá, a asi po něm dodnes nikterak netoužil,ale nyní jsme dospěli ve vztahu, že by dítě chtěl, ale já ne. NEchci se nenechat kvůli nikoho kuchat a zašívat jako kuře. Navíc mám dost zkušeností (z role milenky) jak jsou muži nevěrní a neváží si manželky, která jim dá i 5 dětí. Žádný chlap mi za tu bolest nestojí..fyzickou ani psychickou. Navíc mám panickou hrůzu i z hloupého odběru krve, to raději uteču z ordinace.. pak si nedokážu představit jakékoli řezání, kvůli dítěte. Máte někdo podobný problém?

Přeji vám všem krásný den:) Já jsem jedna z těch, která touží po dítěti. Je mi 30 let, ale vím, že ještě tak v 25 letech jsem si neuměla představit, že bych měla být matkou. Paradoxně jsem mluvila o tom, že nejpozději v 28 letech chci rodinu, děti. No a do dnešního dne děti nemám. Je mi třice a toužím mít děti a klidně tři. Myslím, že velkou zásluhou je také můj přítel. Náš vztah je naprosto skvělej, miluje děti, touží po velký rodině a já vím, že právě s tímhle človíčkem chci naprosto všechno. O miminko se snažíme devět měsíců a zatím nepřichází, ale pevně věřím, že přijde:) Ale rozhodně neodsuzuju ženy, které se rozhodnou, že děti mít nebudou ať už z jakých koli důvodů! Je to jen a jen vaše věc žrnský! a nenechte se nikým a ničím ovlivňovat. Do dětí se nesmí ženská nutit, to musí vyjít z jejího srdce, že toho broučka přiveden a svět a bude ho milovat:) Všem nám držím palečky ať ten život stojí za to.. ať s dětma nebo bez nich ! Míša

Ja na deti nikdy nebyla ted mam rocni holcicku kterou mam samozrejme rada ale vidim to stejne jako pred porodem.Rozhodne me neprepadl extra matersky pud.Maminky s kocarky me lezou na nervy stale, sislam jen na sve mimco ostatni me nedojimaji a jen doufam ze nebudu muset chodit na nejake detske hriste plne deti a maminek.Deti v nasem dome me lezou spis na nervy a nechapu takovy to nakupovani detskych nesmyslu jako ma sousedka dite nemela jeste anina svete a furt se rochnila v ruznych pro me nesmylech.Proste kdo se na mimco neciti at ho nema.Je to fakt rada od srdce protoze se nespolehejte na to ze se to s porodem zmeni.Treba ne./ono nejde nemit rada sve dite ale sama citim ze nejsem klasicka maminka.

Díky Majo, je milý, když neslyším jenom výtky

Markéta a jí podobné, možná je to právě to, že čekáte.Jistě můžete, celý život.Stejné je to s chutí na sladké, pokud budeme čekat až nám někdo přinese dorta, třeba se ani nedočkáme, a možná by to mohlo být o něčem jiném.Ale každý máme svobodu volby, hlavně ať máte ze svého rozhodnutí radost, jinak je to nemoc, jako ne - moc = otroctví, kdo ví pak čeho?Hodně hezkých dnů a pocitů