Sebevražda

radko,to je zivot:-(bud rada ale ze mas praci a kolektiv?pust to za hlavu!

Ahoj Hedi, ja take nerada chodim do sve prace. pracuji jako operator na lince. montujeme predni autosedacky. uz jsem tam dlouhe tri roky, ale nikdy jsem nezazila tak hnusny a odporny kolektiv jako je tam. jsem tam jen kvuli penezum,ale psychicky i fyzicky me to suzuje cim dal vice. jsou tam strasne sprosti lidi, falesni az to boli. a hlavne same lezprdelky a pomlouvacky. me je vzdy strasne lito tech novych lidi, co tam nastoupi. rvou na ne,ponizujou je, smeji se jim. ja se jim snazim pomahat, ale oni stejne sami radeji skonci a ja je obdivuju. ja asi ani nedokazu dat vypoved, protoze nemam jinou praci a hledam si ji strasne tezko. jsem velmi neprubojna, hodne stydliva a zakomplexovana. mam totiz od detstvi akne a ted mam po nem hodne jizev v obliceji, takze nemam sanci uspet nekde jinde nez jako delnik. sice mam maturitu-obchodni akademii, ale nikdo nema zajem.asi to je vsude stejne. opravdu me zivot nebavi, asi to chce velkou zmenu. Dekuji ti za odpoved, budu se tesit na dalsi.

Ahoj Radko, vidím, že nám tady přibyl další smutný človíček. Teď již nemůžu psát, protože se na počítač dostanu jenom omezeně, ozvu se zítra, ale ty rozhodně napiš něco víc. A věř, že nejsi sama. Je nás hodně. Mysli na to až Ti bude smutno.

Ket, mám čas, tak ještě něco napíšu. Ještě něco k těm lidem. Víš, já mám takovou povahu, že když vidím třeba někoho smutného, nebo se někomu něco stane, tak mám potřebu tomu dotyčnému pomoci. Téměř vždy to vycítím už z jeho pohledu, že není něco v pořádku. Poznala jsem, že někdy stačí někoho jenom vyslechnout a tomu člověku je hned líp. Ale bohužel, když potřebuji, aby někdo vyslechl mě, tak vidíš, že to nikoho nezajímá. Takový jsou i lidi u nás v práci a bohužel i manžel. Dám Ti malý příklad. Již rok máme nového ředitele a je to děs. S takovou povahou jsi se ještě asi nesetkala.Za ten rok již propustil několik lidí, kteří se mu nějakým způsobem nelíbili. Vždycky jsem z toho byla smutná, protože jsme malý kolektiv a byli jsme na sebe zvyklý. Ostaní se tváří jako velcí kamarádi, ale ani jeden člověk se nikoho z nich nezastal. Jenom já jsem šla sama za ředitelem orodovat v případě jedné kolegyně. Samozřejmě jsem neuspěla, vyslechl mě, ale stejně to nepomohlo. Já jsem ale měla pocit, že jsem aspoň něco zkusila. A ostaní? Ty se tvářili, že se jich to netýká. Jsou to sobci, a já s nimi bohužel musím pracovat. Takže ani do té práce se netěším. Nejhorší je, že mám takovou práci, kde za mnou denně chodí lidi a já se musím na každého usmívat a přetvařovat, protože nikdo není zvědavý na smutnou a usouženou ženskou.Někdy to fakt těžce zvládám.Manžel ten má taky takovou splachovací povahu. Téměř nic se ho nedotkne. Z jeho pohledu je to dobrá vlastnost, protože on nezná téměř žádné trápení.Jeho nikdy nenapadne, že někomu něco je. Ať se to týká jiných lidí nebo mě. Musíš s ním nejdříve zatřást, aby Ti věnoval pozornost a pak mu říct, že buď já nebo někdo jiný má nějaký problém. A i pak na něm vidíš, že ho to ale vůbec nezajímá. Když mu něco říkáš, tak vidíš, jak to jde kolem něj. Myslí jen na sebe a na své cíle, za kterými si jde. To jsem se ale rozepsala, tak budu končit. Rozhodně napiš, cokoli co Tě napadne. Budu čekat.

Ahojky me taky netesi zivot. Nemam se z ceho radovat, nic me nebavi, nemam zadne kamarady, zadne konicky. V praci me sikanujou, sproste mi nadavaji a casto me fyzicky napadaji. Mam hrozne uzkosti a deprese. uzkostmi trpim uz od detstvi. nikdy jsem nebyla u psychiatra. mam sice pritele, ale ten chodi casto na pivo s kamarady a ja sedim porad v byte, protoze nemam kam jit, ani s kym. jsem strasne sama a pripadam si opustena. nemam proc zit. nedavno jsem mela narozeniny. volala mi jenom mama s tatou, ostatni z rodiny se na me vyprdli. to me taky hodne zasahlo. tak nevim jakou cenu ma zit.

Ahoj Ket, víš já jsem se ještě minulý týden cítila podobně. Taky mě vadí, že jsou lidi tak bezohlední. Každý myslí jenom na sebe. Nejhorší je,když se tak chová i někdo z rodiny. Já to mám takto se svým manželem. Jsme spolu již přes 20 let a za tu dobu jsme se nějak odcizili. Trvá to již dlouhou dobu. Nežijeme vlastně spolu, ale vedle sebe. Nikdy jsme to neřešili, byly tu děti a spousta jiných starostí. Teď když děti odrostly a máme na sebe čas, tak jsem zjistila, že si vlastně pomalu nemáme co říct. Někdy se cítím strašně sama a zbytečná. Nikdy jsem neměla hodně kamarádek se kterými bych se chodila někam bavit, protože jsem tu musela být stále jen pro rodinu. Ale co teď? Kamarádky žádný, jenom spostu známých, který myslí jenom na sebe a o ty nestojím, manžel o mě taky už nějak zvlášť nestojí, děti už taky nevyžadují takovou péči. Tento týden mi je o něco lépe, ale pořád musím přemýšlet co dál.Má cenu se o něco snažit? Minulý týden bych řekla, že ne, ale teď nevím. Jak máš starý děti? A jak jste dlouho s manželem? Co jsi dneska dělala?

Ahoj Hedi, máš pravdu-spaní nic moc.Noci a to ticho kolem když všichni spí je pro mně to nejhorší.Pořád se mně honí hlavou neodbytné myšlenky a cítím se jako v začarovaném kruhu-zatím totiž nevidím východisko. Kdybych neměla rodinu,neváhala bych.Tento svět je natolik zkaženej,že by nebylo nic, co by mně tady drželo.Vidím to okolo sebe dnes a denně-v práci,u přátel, v televizi...Nevěřím lidem,někdy vůči nim cítím i odpor.Jediné co pomáhá je příroda.Tuhle pršelo a já jsem byla venku se psem,všechno bylo zelené a ptáci zpívali..Přišla jsem asi za 2hodiny,úplně mokrá,ale bylo to fajn.Co ty? Jak se máš?

Ahoj Ket,vidím, že jsi to psala o půlnoci, tak tvoje dnešní spaní asi nebylo nic moc viď? Mluvíš mi z duše, jako bych to psala já. Víš je zajímavé, že mě neskolila nemoc, nebo smrt mé kamarádky nebo spoustu dalších věcí, kterými jsem musela projít. Všechno jsem nějak přežila, až teď, když nemám relativně vážný problém jsem nějak na dně. Nemůžu se z toho dostat, trvá to již dlouho a jak jsem psala asi potřebuji nějakou změnu.Něco na co bych se mohla těšit, co by mi dalo nový impuls.Můžeme to zkusit zvládat spolu.Víš co se říká, sdílená starost, poloviční starost.A souhlasím s Tebou, David musí být moc hodný člověk. Cítíš to z jeho slov.Když budeš mít chuť napiš, budu tu dnes do 17.00hod. a pak zase zítra večer od 18.00 hod.Drž se!

Davide, jsi moc fajn , je hezké jak se snažíš pomáhat.Tvoje řádky dávají sílu a naději.Díky

Hedi, to co píšeš je jako bych to psala já.Mám rodinné zázemí, práci atd.Je to pesně o tom, že každý člověk je originál a vnímá "problém" subjektivně.Mám rodinu, která mně má ráda,ale stejně se velmi často cítím osamoceně a jsem jaksi izolovaná se svými problémy. Občas si připadám úplně bez energie a je pro mně problém představit si,že mám prožít další den.Někdy pak přemýšlím i o tom,že bych prostě skončila...,ale to mi nedovolí právě vědomí, že bych mohla ublížit rodině.Někdy jsou ty myšlenky vážně neodbytné a já cítím hrozné prázdno a jakousi tíseň a beznaděj...Co se týče zdraví,mám podstopit více vyšetření a uvidí se jak vážné to bude..Jsem ráda za tyto stránky,pomáhá mi, když se můžu vypsat a podiskutovat. Měj se a někdy napiš.

Konečně super IQ test ke kterému dostanete i certifikát, záruka kvalitního výsledku. Vyzkoušejte http://cz.iq-test.eu/?d=12534

Davide, trefil jsi hřebíček na hlavičku. Bolesti jsou opravdu otravné a já o nich nemluvím, s tím se musí jenom žít. Všichni vědí, že nejsem v pořádku, říkala jsem, že mě před lety hodně pomohli, ale teď mě již berou jako zdravou, asi i pro to, že o tom nemluvím. Snad je to chyba, nevím. Já mám také strašně ráda jaro, je to nejkrásnější období roku, jenom se nám to počasí teď malinko pokazilo, ale příští týden bude zase hezky.Tak se budu těšit aspoň na to sluníčko. Vidíš jak myslím pozitivně. Ale to je teď. Co bude zítra to se uvidí. Říkáš, že rád jezdíš na kole a že tě to dobíjí. Já jsem dřív taky ráda jezdila ( nádherné počasí, vítr ve vlasech, krásná příroda viď?), teď to bohužel nejde. Mám ale ráda knížky a přečtu skoro všechno, ráda zapojím při čtení svojí fantazii. Je to lepší než film. Někdy. Neříkám, že opovrhuji televizí ( to je můj společník ), ale dobrá knížka je pro mě víc.Musím teď bohužel odejít, povinnosti volají. Jestli ke mě přijde škaredá myšlenka, tak se jí zkusím vysmát jako Ty. Ale nevím, nevím jak dopadnu.

Hedi, neustálé bolesti musí být vysilující a nepříjemné. Chce to dost síly neustále bojovat sama se sebou a tvářit se že mě nic nebolí. Mám pravdu? Přeji Ti ať se ve Tvém životě stane pozitivní změna. Já mám radost, že příroda rozkvetla, květiny voní (nejsi alergik, že?), prostě studená zima je pryč. I takové pocity mi dávají sílu. Zastávám názor (mám to z knih), že se člověk musí do pozitivního myšlení nutit. Ale pak to funguje. Jestli mám v hlavě myšlenku, že to nejde, nahradím ji myšlenkou, že to jde. Když mě v hlavě straší škaredá myšlenka, vysměju se ji a řeknu si přesný opak. Třeba stokrát.

Davide je dobře, že máš vedle sebe někoho kdo je Ti oporou. Nemoc s člověkem pořádně zamává.Z Tvých slov jsem pochopila, že Tvá nemoc je vážná a je to běh na dlouhou trať. Já jsem sice taky nemocná, ale není to až tak vážné. Jenom trvalé bolesti. Někdy menší, někdy větší, už napořád.Před lety jsem myslela, že bude se mnou konec, ale člověk vydrží hodně. Rodina mě tehdy hodně pomohla a jsem jim všem za to vděčná. Máš pravdu,asi bych potřebovala dobít baterky a o tom právě nyní dost přemýšlím. Mám pocit, že potřebuji nějakou změnu. Vždy jsem tu byla pro ostatní. Pro manžela, pro děti, pro rodiče, pro známé, ale teď bych chtěla, aby tu byl taky občas někdo pro mě. Musím nad tím hodně přemýšlet co dál. Asi se Ti to zdá malicherné. Minulý týden jsem měla opravdu černé myšlenky.Teď je to již lepší, ale něco se musí stát, jenom ještě nevím co. Někdy si říkám to, co jsi psal Ty. Na co si stěžuji? Vždyť mi nic nechybí, lidé mají opravdové problémy, nemají co jíst, kde bydlet, jsou těžce nemocní apod. a já fňukám.Když máš ale deprese, tak jde racionální myšlení stranou.Jsem ráda, že Ti je teď relativně dobře, že máš někoho u sebe a držím palce.

Hedi, mi je něco přes 30, ženatý nejsem, děti nemám. Bydlím s přítelkyní. Ta je mi obrovskou oporou. Když jsem onemocněl, bývalá přítelkyně mě opustila. Nemám ji to vůbec za zlé, protože ne každý má dost síly pro sebe, natož ještě pro někoho jiného. Minulost neřeším, žiju přítomností. Vlastně nepřemýšlím ani nad budoucností, protože vím, že mě čeká hodně komplikací ohledně mého zdraví. Snažím se udělat zrovna teď to nejlepší co můžu. Člověk se neustále za něčím honí, někdy nemá na nic čas. Pak je to i stereotyp - do práce, z práce, práce doma atd. Máš nějaké záliby? Já se psychicky výborně odreaguju na kole. Bydlím v Beskydech, takže sednu na horské kolo a vyjedu. Jedu dokud se mi chce a kam se mi chce. Kolem stromy, hory, ticho...paráda. Nedávno jsem jel po horské ceste, vypadalo to tam jako v pohádce, jen Perníková chaloupka chyběla. Takové okamžiky stojí zato a dobijí mi mé psychické baterky na dlouho. Máš pravdu, je uspěchaná doba, je težké se na chvíli zastavit. Zažil jsem změnu chování vůči mně, když jsem onemocněl. Tehdy jsem poznal jací jsou lidi. Dokáží být hnusní. Naopak existují lidé, řekl bych morálně vyspělejší. Bylo to těžké období. Teď jsem na tom relatvně dobře, takže mám radost, že je mi dobře.

Ahoj Davide,z tvých slov cítím sílu a docela ti závidím. Snad ti pomáhá víra v boha, snad tě něco naučila výuka bojových umění ( vím, že to není o tom někoho přeprat, ale o disciplíně, sebeovládání apod. )Píšeš, že se nerad bavíš o svých problémech, ale jestli se dokážeš sám vzchopit a čelit potížím tak chápu, že nemáš tu potřebu.To je to o čem mluvím, každý člověk je jiný ( a je to tak dobře ),já sama se většinou taky stáhnu do sebe a nemám chuť o svých problémech mluvit. Není to ale proto, že bych se nechtěla někomu svěřit, ale proto, že vím , že by to stejně nikoho nezajímalo. Zdá se mi, že dneska je velmi uspěchaná doba a lidi přestali naslouchat jeden druhému. Je dobře, že dnes existuje třeba ten internet a kdo má chuť může se ze svých problémů vypsat. Víš, je mi již přes 40 let, mám manžela, děti, mám práci, kde bydlet. Někdo by mi mohl závidět, ale já se již delší čas cítím nějak opotřebovaná, bez chuti dál překonávat překážky, které nám ten život staví do cesty.Taky mě přišla do cesty nemoc, s kterou se vyrovnávám někdy lépe, někdy hůře. Zažila jsem i smrt blízkých lidiček apod. Nemohu říct, že by mě to posílilo, spíš jsem začala hodně o životě přemýšlet.

Ahoj Hedi, necítím se být žádným odborníkem na toto téma a nechci nikomu vnucovat svůj názor. Píšu své pocity a zkušenost. Vlastně jsem přispěl do této diskuze, protože mám v povaze říkat co si myslím a nemlčím, když vidím, že je někomu ubližováno. Prostě nemůžu mlčet, když někdo chce ublížit i sám sobě (teď to zní jako vychvalování a za to se stydím). Většina lidí jen mávne rukou a řekne, to se mě netýká, nebudu si přidělávat problémy. Už osm let bojuji s nepříjemnou nemocí. Beru silné léky. Pravdou je, že jsem na tom někdy líp a někdy hůře. Vždy, když je to se mnou špatné, říkám si, nebude to trvat věčně. Ignoruji zlé myšlenky a místo nich si opakuji pozitivní věty jako např. uzdravuji se, nemoc mizí. Samozřejmě bez léků atd by mi samotné dobré myšlenky nepomohly, ale bez pozitivního myšlení by byly samotné léky taky nanic. Musím říct, že mi nemoc hodně dala i vzala. Díky ní jsem pochopil věci, které by mi jinak asi nedošly. Samozřejmě raději bych byl zdravy. Myslím, že každý má někdy depku. Je to nebezpečné pokud to trvá příliš dlouho. Nikdy jsem nebyl u psychologa, ale pokud bych cítil, že ho potřebuji, zašel bych tam. Já osobně věřím v Boha. Nikoho s tím ale neotravuju. I když je na světe hodně násilí a vypadá to, že neexistuje žádná spravedlnost, přesto v Boha věřím. Mimoto jsem se věnoval bojovým uměním. Dalo mi hodně síly. Pro mě je bojové umění jako tanec, nevidím v něm žádné nasilí, ale spíš harmonii těla a ducha. Takže k Tvé otázce jesli jsem se cítil být na dně? Hodněkrát. A jak jsem to řešil? Vírou, že bude líp. Docela nerad se o svých problémech bavím. I když mám oporu v blízkých, necítím potřebu se příliš svěřovat. Mám to tak nějak už v povaze.

Ahoj Davide,(mohu tykat?), Ty samozřejmě víš, že vzít si sám život je špatná věc a že jsou na tom lidé někdy opravdu špatně a bojují aby přežili, ale každý člověk má jinou povahu, jinou odolnost,určitě se vše lépe zvládá, když máš někoho kdo tě vyslechne. Musím teď odejít, ale zítra odpoledne můžeme podebatovat. Mohu se zeptat, zda jsi se sám cítil být někdy hodně na dně? Jak jsi to řešil?

Pokud někdo píše do diskuze na internetu, že chce skoncovat s životem, pak hledá pomoc. Je pravda, že ne každý je dost silný, aby svou depresi zvládl. Měl by se obrátit na odborníky. Naše rady mu moc nepomůžou. Asi ne každý má opravdu to štěstí, že se má o koho opřít. Ale trvám na tom, že ubližování sobě je špatné řešení a že jsou na tom lidé mnohem hůř. Copak nečtete zprávy co se ve světě děje? Holka vězněná ve sklepe chce žít a ne se zabít. Ta by důvod měla, nemyslíte?

Myslím, že na sebevraždu myslí hlavně lidé, kteří se nemohou někomu svěřit se svými problémy. Jsou prostě sami se svým trápením a neví kudy kam.Každý z nás má kolem sebe rodinu, známé, ale problém je ten, že ne všichni jsou ochotny naslouchat. Přečetla jsem si příspěvky a dost lidí píše :Jak to mohla/mohl udělat? To na nikoho při tom nemyslel? apod. Měli by se spíš ptát, zda jim někdo naslouchal, zda jim někdo mohl pomoci. apod.Ne každý je silný a umí řešit své problémy levou zadní a řeči typu vzchop se, ostatní jsou na hůř apod. jim nepomůžou.