Máme ještě šanci?

Jak už jsem napsala, jak se kdo zachová, se takhle od počítače těžko odhaduje, nevím... Jeho dcera jde do puberty, tak se připrav, že tě bude různě zkoušet, zkoušet tvou trpělivosti i kam až může zajít - prostě puberťačka. Mluvím ze své vlastní zkušenosti. Chce to nadhled a zdravou sebejistotu, pak tě to nerozhodí, a pokud, radím nejprve počítat do 10, někdy klidně i do 100. Já byla jako puberťačka hrozná, naši jsou celkem odolní, tak většinu brali s humorem, ale nikdy neslevili ze svých zásad. Moje děti taky zkoušely kdeco, jsem toleratní, ale pokud něco spískaly, musely chybu napravit, žádné umetání cestiček. Ale hlavně jsem je vždycky měla (a mám) opravdu ráda a myslím, že to vždy věděly. Snad taková výchova zafungovala, teď jsou už dospělí a zdá se, že se jim vede dobře.To ale odbíhám od tématu: zdá se, že bíš, v čem jsi udlěla chybu a co chceš, tak teď už to jen dokázet opravdu dělat, že? Přeju hodně štěstí!

Díky Terezo, konečně mě nikdo nekritizuje a snaží se radit. Pokud mě vezme zpátky, jsem rozhodnutá na sobě dřít jako kůň. Ono to je v mé hlavě a tam to bylo špatně. Pořád jsem měla pocit, že to nevyjde, strach, že se na mě vykašle nebo pořád nějaký pochybnosti. A přes ně jsem neviděla to dobré. Teď už to mám v hlavě srovnané a uvědomila jsem si svoje chyby, což taky nebylo jednoduché. A každý den nad sebou přemýšlím a nadávám si, jak jsem byla blbá. Prostě mi to docvaklo a myslím, že už bych si na své chování dávala pozor. Napsala jsem mu dva dopisy, kde jsem mu vše do podrobna vysvětlila a napsala, jak moc ho miluju a chci zpátky. Jde o to, jestli by byl schopný na to zapomenout a začít mi zase věřit. A myslíš, že ten problém s jeho dcerou se vyřeší třeba časem až bude větší? Nerada bych, aby se musel rozhodovat mezi mnou a jí. Já jsem na ní vždy byla hodná a moc mě mrzí, že ztropila tu scénu. Přítel ví, že za to nemůžu. Myslíte, že by byl schopný nevrátit se třeba kvůli dceři?

Nevím, jak se rozhodne, nejsem on. Lae na Tvím místě bych ho nechala být, maximálně mu dala najevo, že mě to velmi mrzí, uvědomuju si svou chybu a jsem rozhodnutá na tom tvrdě pracovat. Pokud s Tebou zůstane a ty to myslíš vážně, tak mu to asi nebudeš dokazovat žádnými milostnými výlevy, ale každodenním chováním (tvůj partner ti např. pomohl se zařizováním bydlení, když jsi byla v nemocnici...že?). A to, ač se to nezdá, je docela tvrdá práce (na sobě), navíc vyžadující notnou dávku trpělivosti. Pokud cítíš, že máš problémy se sebeovládáním, byla by možná na místě návštěva psychologa, který by ti s tím prakticky pomohl. Já s tím mám dobrou zkušenost, kdysi jsem byla v poradně s malým synkem, který byl agresivní, nezvladatelný, bil děti... a my s manželem jsme si už nevěděli rady. Nešlo to ani po dobrém, ani po zlém. Ve školce nám poradili psycholožku, kterou jsme pak delší čas navštěvovali a moc nám to pomohlo. Vysvětlila nám, proč se tak chová, jak a proč se k němu máme chovat... Třeba je to cesta, která může pomoci i tobě.

Díky Helo, máš pravdu. Musím změnit své chování a vím to. Přesně jak říkáš, já jsem si to obrátila a je to fakt strašný. Kdyby to dělal on mě, asi bych se na něj vykašlala. Vím, byla jsem pitomá. Asi jsem z toho měla strach a teď mi to všechno najednou doteklo. Myslíš, že by mi zase mohl věřit? Jak mu mám dokázat, že to byla chyba a že mi může věřit?

Ty opravdu jednáš jako malé dítě. K dospělému člověku mimo jiné patří i to, že se alespoň do určité míry umí ovládat, üvědimuješ si to. Tvému partnerovi se nelze divit, že hodně uvažuje o tom, jak se rozhodne. Zkus obrátit optiku a podívat se na to jeho očima a klidně to ještě trochu přeháněj: Tobě by se chtělo žít s člověkem a plánovat budoucnost, když bys byla v neustálé nejistotě, kdy tě zase vyhodí, kdy zruší věci, na kterých jsem se dohodli apod. Na tom nelze budovat žádný vztah, natož mít jednou děti. Nebo o ty se chceš starat taky jenom ve chvíli, kdy se ti bude chtít? Pokud bude tak velkorysý (nebo naivní), že se k tobě vrátí, tak jediná šance je v tom, že radikálně změníš své chování.

A co jsi čekala za reakce? Přečti si po sobě, co píšeš.

Katae, tak jednoduchý to asi není. Jsi pěkně jedovatá. Myslela jsem, že tu najdu spíše radu ne kritiku. Ty jsi asi dokonalá a všechno jsi v životě udělala dobře, viď? Tak to jsi asi jediná. Chybovat je lidský a já jsem myslela, že tu najdu někoho rozumného, kdo mi poradí. Je mi smutno a ty do toho smutku ještě přilejváš.

No, takže je vlastně dobře, že jste od sebe. Ty jsi najdeš nějakého extroverta, který Ti bude neustále říkat, jak se cítí; a on fajn ženskou, která ho bude chápat a nebude urážet a ponižovat.Jeho dcera je v pubertě, ta z těch nálad jednoduše časem vyroste.Prostě idylka. Tak na co si stěžuješ?měla bys být ráda, že už se spolu nebudete trápit a najdeš si partnera, který Ti bude vyhovovat.

Díky i tobě Katae. Možná máte pravdu, možná ne. Přítel taky nebyl svatý. Občas se ke mě nechoval hezky a hlavně byl hodně uzavřený, proto jsem nikdy nevěděla co cítí a utvářela si vlastní představy. Asi nám i trvalo déle než se sžijem. Není to jen moje chyba. Vždy je chyba v obou. On třeba nikdy nepřišel a neřekl, hele nevyhazuj mě, já tě miluju a chci s tebou žít. Tím by mě utvrdil a pochybnosti by byli pryč a určitě by to bylo lepší. Možná jsme to neuměli nějak skloubit.A nestavím se do žádné role sokyně jeho dcery. Ona mě měla vždy ráda a já jí taky. Jen nevíme co to do ní vjelo. Moje chyba to nebyla, uznal to i přítel i jeho rodiče se zastávali mě. Prostě stropila scénu, bezdůvodně. Já jí nic neudělala a nechci s ní soupeřit. Sám přítel řekl, že se chová, jak rozmazlený fracek a poslal jí domů. Udělala ostudu po celý vsi.

No, Marťule, spíš si myslím, že nechceš poradit. Vypadá to, že chceš, aby Tě někdo poplácal po rameni a řekl Ti, že Tvé chování sice nebylo pěkné, ale že to jde napravit. Možná jo. Ale spíš ne. Podle toho, co jsi psala, tak to nevypadá na jeden "úlet", ale na Tvůj celkový postoj k partnerovi a celkově k partnerství. Navíc se ještě stavíš do role sokyně k jeho dceři. Prostě jsi to všechno podělala se vší parádou. No, snad ses poučila a o Tvůj příští vztah už budeš pečovat místo toho, aby jsi jej zas jen ničila.Pokud má tento Tvůj bývalý partner trochu úctu sám k sobě a partnerským hodnotám, pak se k Tobě v žádném případě už nevrátí a bude se Ti vyhýbat svinským krokem. Zaslouží si partnerku na jiné úrovni, Ty jsi zatím rozmazlené ubékané děvčátko.

Anko, díky za kritiku. Chtěla jsem ale radu. Vím, že jsem udělala chybu, to mi říkat nemusíš. Tobě se nikdy nestalo, že jsi udělala unáhlené rozhodnutí a pak jsi toho litovala. Jestli ne, tak jsi zřejmě dokonalá.

Dobrý den,chtěla bych vás požádat o názory. S přítelem spolu jsme 8 měsíců, střídavě jsme spolu bydleli. Znali jsme se už z dřívějška, ale pak se dva roky nevídali. Po té době jsme se zase dali dohromady a on u mě částečně bydlel. Jenže něco se asi nedařilo, my se vždycky pohádali a já ho několikrát vyhodila. Prostě se hádka vždy tam vystupňovala, že došlo až na nejhorší. On je taky horká hlava a když jsme se do toho spolu pustili, tak to prostě ani jeden z nás nedokázal zastavit. Já jsem mu pořád něco vyčítala a hledala na něm chyby. Přišel o práci, já ho pořád ohledně toho napadala, protože jsem si myslela, že dělat nechce. Je trochu uzavřený, takže jsem netušila, jak moc mu to vadí. Měla jsem na něj kecy, že je z vesnice, že chodí nakupovat do Lidlu a tak. Byla jsem blbá a strašně mě to mrzí. Asi jsem podvědomě tomu vztahu nevěřila a nějakým způsobem ho ničila. Pořád jsem nevěděla, jestli mu můžu věřit. On naše rozchody vždy lepil a vrátil se. Já ho vzala zpět, ale za 14 dní se to opakovalo. BYlo to jak na kolotoči. Já se přestěhovala do novýho bytu, on mi pomohl zařizovat, byla jsem v nemocnici, měla zažívací potíže, prostě těžké období, tak jsem to asi nějak nezvládla. Prostě se to všechno semlelo hrozně rychle a když jsme se pohádali naposledy, řekl mi, že neví, jestli se chce vrátit, jestli by jsme to zvládli. Bojí se, že bych s ním nebyla šťastná. Bojí se, že to nezvládne finančně, že ho budu zase vyhazovat. Já jsem si až teď uvědomila, jak moc ho miluju a chci s ním žít. Dokonce jsme plánovali budoucnost, požádal mě o ruku, jenže já mu prstýnek v hádce vrátila. Jsem blbá kráva, já vím. Nejradši bych si za to všechno nafackovala. Nevím, co to se mnou bylo. Najednou jsem si uvědomila, že nezáleží na tom odkud je a kde nakupuje, ani na tom,jestli má tu a tu práci. Chci mu pomoct novou práci najít, chci ho mít pořád u sebe, chci s ním žít a plánovat budoucnost. Hrozně mi chybí. Všechno mi to asi nějak doteklo, ale bojím se, že už je pozdě. O víkendu mě pozval k nim na vesnici na čarodejnice, viděla jsem se s jeho rodičema, všechno v pohodě. Moc se mi tam líbilo, i když jsem venkov dřív odsuzovala. Prostě jsem byla hloupá. Jak mu mám dokázat, že s ním chci být? Jak ho mám přesvědčit, že jsem se změnila. Jak ho mám přimět, aby mi zase věřil? Ještě tam je problém s jeho dcerou z předchozího vztahu. Jde do puberty (je jí 12 let) a najednou o víkendu stropila scénu a něco proti mě měla. Prostě je rozmazlená a měla kecy, že se jí táta nevěnuje (jeli jsme se spolu sami projet na motorce). Asi by jsme už nemohli jezdit dohromady na víkendy, to mě taky štve. On z toho byl smutnej a řekl, že potřebuje čas si všechno promyslet a že neví, jak dál. Navrhla jsem mu, aby se ke mě zpátky přestěhoval, napsala jsem mu dva dopisy, kde jsem mu vše vysvětlila, jak jsem byla hloupá, jak ho chci zpět a moc se omlouvám. Jeden už četl, druhý by mu měl dnes dojít. Od neděle se mi neozval, řekl, že musí přemýšlet. Jsem z toho na nervy. Myslíte, že máme ještě šanci?