Děti z prvního manželství
Jen úvodem, jinak to nehodlám raději komentovat: pokud trpíte nějakou úchylkou, neobracejte se na mne, ale na odborníky. Jinak Petro děkuju za radu, asi to bylo jasné od začátku. Udělala jsem nákup, holka sice zase prosila, ale já už byla nekompromisní a řekla jsem jí, že prostě dokud se to nevyřeší, tak je bude nosit. Naučila jsem ji, jak si je správně nasadit a vyměnit, jinak se samozřejmě snaží chodit na záchod nebo když jde na velkou, tak si je sundává a každé počurání mi bude hlásit a já si to budu psát, abych zjistila, jakou to má frekvenci a jestli tam není nějaká souvislost. No a každopádně navštívíme doktorku, ty plenky jsou teď nutnost, ale není to řešení - jaká je příčina toho pomočování u vaší dcery?
Katřino, držím vám oběma place! Mám dceru, o něco starší než ta vaše, s trochu větším problémem, protože se bohužel i pokakává. Začátky nebyly jednoduché, ale v tomto případě jsou pleny naprostá nutnost a je dobře, že jste si je konečně u dcery prosadila bez dalšího diskutování. Nyní bych vám ale určitě doporučila citlivý přístup, každopádně nechat ji nosit pleny a řešit s lékaři, ale hlavně jí nic nevyčítat a snažit se ji co nejvíc podpřit, protože pro dospívající slečnu je taková situace veliké trauma. Přeji hodně štěstí a snad se dá brzy do pořádku, u nás to bohužel vypadá na dlouhodobější problém, holce už plínky asi zůstanou.
já také nosím rád plenky a i dudlíky potřeboval bych holku na kojení a i přebalobalování do plínek a i na kojení a i na krmení a která by mě dávala dudlíky na noc na usínání.
Milado, jestli jsi to ty, co jsi psala už do jiné diskuse na tomto webu, tak nevím, proč by jí plenky měly zůstat, když je to způsobené psychickými problémy. Chce to trpělivost a hlavně věřit. Tím myslím, aby si věřila hlavně ona sama, i když s variantou, že je může mít napořád je třeba trochu počítat.
Moc se netěš, nikdy nevíš, jestli se jich zbavíš. Já si na ně zvykl od nemocnice.
Já taky nechápu, že se radši pomočí před spolužáky, než aby si vzala tu plínku. Já jsem s ní o tom mluvila, říkala jsem, že vybereme takovou ochranu, aby to nešlo vidět a že to je stejně jen dočasně, ale pro ni je nemyslitelné, že by něco takového nosila, snažila jsem se jí všechno vysvětlit, ale ona hned hrozně vyšiluje, omlouvá se, brečí, prosí - minule si přede mnou klekla na kolena a prosila, ať nemusí nosit plenky a že žádná doktorka není potřeba, že ona už si to bude hlídat a nepočurá se. Což samozřejmě není v jejích silách, ale ona si to prostě nechce připustit. Já se s ní snažím mluvit rozumně, ale asi budu muset být trochu ráznější, jenže bych byla ráda, kdyby si uměla ten problém přiznat a já ji nemusela do ničeho nutit. Takhle je akorát vystresovaná.
Zdravím Kamile, ano, jsem to já, občas se na doktorku ještě zaskočím podívat, i kvůli jiným věcem, a chtěla jsem Kateřinu v docela podobné situaci trochu podpořit, protože ty začátky bývají asi nejhorší. S naší holkou je to lepší v tom směru, že se jí podařilo s plenkama sžít, už kvůli nim nemívá deprese a i ty pocity méněcennosti se zmírnily. Taky se postupně podařilo dopátrat k pravděpodobné příčině její inkontinence, opravdu to souvisí s tím rozvodem, jejím sebeobviňováním kvůli tomu (k čemuž výrazně přispěl bývalý muž) a stresem z toho, co pak následovalo i jejím strachem, že mi nebude dostatečnou oporou. Psycholog říkal i to, že se tam částečně promítla touha o návrat dětství, kdy se oba rodiče měli rádi a kdy na ni nebyly kladeny žádné nároky. To neznamená, že by toužila neovládat svěrače a nosit pleny, ale tělo takhle na veškerý mix toho všeho prostě zareagovalo. Stále spolu hodně pracují, i ve spolupráci se mnou - dát jí hodně velký oddech, moc ji nezatěžovat povinostmi a nevydělovat ji od mladších sourozenců. Ještě stále ji doma přebaluji já, aby se s tím problémem necítila sama a nebála se, že ji nemáme rádi. Tento její problém prostě "patří do rodiny" a děláme co můžeme, aby to nevnímala jako tabu. Na druhou stranu, už je to docela dlouho a psychicky se hodně spravila, ale ten problém pořád zůstává, jednou za hodně dlouhý čas se probudí v suchých plenkách, ale to je spíš náhoda. Přes den bohužel pořád nedokáže dojít na záchod. Počkáme ještě do konce roku a pak bychom to chtěli řešit nějakými léky, nicméně já se obávám, že vzhledem k tomu jejímu psychickému pokroku a přitom neměnnou inkontinencí jí tohle bohužel už asi zůstane, i když bych si možná víc než ona přála, aby zase mohla žít jako normální holka.
Ano. A tyto děti budou určitě velmi obdivované, jak to zjistí spolužáci že nosí plínky a musí do nich čurat a kadit.
Děti rozvodem rodičů jsou velmi poznamenány. Často končí u psychologů a psychiatrů a užívání antidepresiv. To předávání dětí od mámy k tátovi a zpět, je ničí neví vlastně čí jsou. Je tady o tom psáno.
Podruhé jsem se oženil a vyženil jsem dva 16 leté kluky (dvojčata) . Chtěl jsem s nima dobře vycházet a tak jsem je nechal dělat co chtějí. Navíc má žena mi od začátku dávala najevo že kluci jsou na prvním místě. Byl jsem zamilovaný a tak jsem to toleroval. Navíc jsem bydlel v jejich baráku protože svoje bydlení jsem žádné neměl. Všem jsem se snažil vyjít vstříc a tak si že mě udělali postupně služku. Asi po třech letech když už byli kluci dospělí si má žena našla mnohem mladšího milence. Neměl jsem kam jít a tak jsem se s tím smířil. Vodila si ho i domů. Kluci se mi posmívali a mámu v tom podporovali. Po nějaké době už se mnou Lucka vůbec nespala a tak jsem svůj přetlak řešil masturbací. A stalo se co se stát muselo. Jednou když jsem si ho v garáži honil a očichával při tom Lucky kalhotky kluci mě nachytali a navíc i natočili na telefon. Od té doby už ze mě byla opravdu služka. Nechtěl jsem aby to někomu ukázali a tak jsem dělal vše co řekli . Nakonec to došlo tak daleko že je dnes poslouchám úplně na slovo.
Jinak mámě je zbytečné cokoli vysvětlovat, ona nikdy neuvěří, že s ní něco je. Podle ní se svět kolem spiknul a ona je v pořádku. Musela bych ji nechat zbavit svéprávnosti a proti její vůli odvézt do blázince, což se mi zdá dost kruté.
Vyženil jsem kluka a nevím si s ním rady, je to strašněj parchant.
Tak aspoň, že už to máš za sebou. Dětství by mělo být nejkrásnějším věkem, mít na co vzpomínat a ne, aby to člověk nejraději vymazal z paměti.
Martino, p.s.b. zacino,, neměla jsi to lehké, ale zvládla jsi to. Nebála ses třeba, že by ti počurávání do plenek mohlo přerůst v inkontinenci, nebo jsi je měla jen pro jistotu?
Jestli hcete napište na [email protected] nebo [email protected] rád si popovídám
Jak by asi na tom byla stále sere a chcije do plenek. A na venek také nosí plenky a veškeré dětské oblečení jako např a dětské punčocháče a zimní kombinézu a je buď na invalidním vozíku a nebo má být berle a nikdy to už lepší asi nabude ať je řada že sní není ležák a může být aspoň na invalidním vozíku a že má pleny jednorázové či látkové a nebo obojí je pro i asi lepší.......jen všude mrdá
Děti rozvodem rodičů jsou velmi poznamenány. Často končí u psychologů a psychiatrů a užívání antidepresiv. To předávání dětí od mámy k tátovi a zpět, je ničí neví vlastně čí jsou. Je tady o tom psáno.
Zkušenosti nemám jako rodič, ale rozhodně na nic nečekat a vyhledat lékařskou pomoc, aby vyloučila závažné onemocnění, které pomočování může signalizovat. Teprve potom nastoupí psycholog. Vyšetření je bezbolestné, spíš jde jen o to překonat stud. To platí i o plenkách, potřebuje vysvětlit, že jde o pomůcku, ne nepřítele. Menší ostuda je pustit to do plenek než do oblečení, aby to všichni viděli.
U sousedů jdou všichni do kupy, děti z jeho prvního manželství i to dítě co měl bokem, kvůli kterému se to první manželství rozložilo a i děti z druhého manželství. A dokonce jsou už v pohodě i jejich mámy. Všichni se podle možností sjedou na víkendy, vánoce, narozeniny, výlety. Až neskutečné, sice začátek nebyl tak skvělý, ale tak nějak si na sebe všichni zvykli a funguje jim to. Výjimky teda asi existují.
Reklama
Milado, my jsme nejdřív prošly lékařské kolečko jak s dcerou tak se synem.Ale rok se sešel s rokem a problémy neustaly,a jelikož dost cestujeme s dětma řešit jsme to začli samy!
- Odpovědět
Pošli odkaz