třes rukou

Psal jsem sem asi před rokem. Třes z nervozity lze podle mě odstranit fakt jen vystavováním se vědomě těm stresovým situacím a "psychickým" otužováním. Samozřejmě snadno se to napíše, hůř provádí. Ale mám s tím svoji zkušenost. Tento problém mám asi 5 let, předtím jsem nevěděl co to třes rukou je. Před několika měsíci jsem nastoupil do nového zaměstnání a přišel tak více mezi lidi. S novými kolegy jsem se rozhodl chodit na obědy a samozřejmě jsem věděl, že budu mít problém. A měl jsem :) Především u polévek, jak všichni dobře známe. Snažil jsem se proto vždy si sednout tak, abych byl trochu stranou. Ne vždy se mi to ale podařilo. Někdy jsem polévku nemohl ani dojíst, jak se mi ruka začala třást. Nevím, zda si toho někdo všimnul, pokud ano, tak nic neřekl. No zkrátím to. Neodradilo mě to s nimi chodit na obědy dál. A po týdnech, po prvních měsících se můj problém začal vytrácet. Dnes už prakticky neexistuje, obědvám s nimi úplně v pohodě a na obědy se těším. Samozřejmě nevím, jak bych zvládl přípitek a tak. Tam zatím trénink nemám :) Ale chci pokračovat, ikdyž to možná bude trvat roky, než se vrátím "do normálu", kde jsem dřív byl. Ale myslím si, že jedinná spolehlivá cesta je fakt těm situacím se nevyhýbat, naopak. Obecně to neplatí jen u tohoto problému ale u mnoha dalších majících základ v naší psychice. Opakovaně určité situace podstupovat a zvykat si, poznat že to postupně jde, uvolnit se. Ještě dodám, že problém s třesením rukou nemám o samotě, před blízkými a naopak před úplně cizími lidmi, když např. sám zajdu do restarace.

Dobry den, už řadu let mám...Ahoj,mám to podobně, kdykoliv znervoznim i při sebemenší kravine, začnou se mi třást ruce. Trvá to už hrozně dlouho, nikdo z mé rodiny to neví a jsem už z toho fakt unavená. Odhodlala jsem se jít k doktorce,ta mi zatím předepsal neuron, ale nepomohlo to. Poslala mě na neurologii, i když jsem ji říkala, že je to psychika, ale musí vyloučit takové ty Wilsonova choroba atd... Až to vyloučí, asi mě čeká psycholog , ale nevím, jestli to pomůže. Jsem z toho dost na dně.

No je nás celkem dost,tak proč proboha něco nevymyslí,co nám konečně vyléčí příčinu a nebude jen tlumit příznaky. Fakt jak přes kopírák, přípitky, společný oběd nebo večeře, kafe z kelímku... Nejlepší jsou ty kecy, že to nebolí, bolí to a sakra, ale spíš u srdíčka ... Kdyby to bolelo,tak si vezmeme ibalgin a je pokoj nebo to prostě přetrpíme... :-(

Ale Pánové nehoňte si...To by mělo naopak od toho napětí a třesů spíš uvolňovat, ne?

Ale Pánové nehoňte si tolik to brčko a nebudou se vám tolik třást ruce!

Vžyť jo ale pomůže najít...Jenže to je psychická porucha.

jestli je to psychika...Jenže u mne je to přesně obráceně, psychické věci byly při vyšetřeních vyloučeny, je to čistě neurologická záležitost.

Psycholog ti žádné léky...Vžyť jo ale pomůže najít příčinu a tím uvědoměním co si jinak nechceš přiznat ti pomůže ten " stav " zrušit pochopit....
Co léky ? Moje sestra je bere že se bojí že na ulici omdlí a nikdo jí nepomůže...bere to x let a bojí se stále, vždycky říkám a kdo ti pomůže doma když jsi tam sama....
Nechce se ale svěřovat, má pocit že pro to délá dost tak bere léky a dál stojí u okna doms.
Tak to je...

mělo tam být, na rozdíl o Déčka si to přiznám, /že jsem psychouš/

Pro vysvětlení, se Stevákem známe Déčko z politických diskuzí, nevím jak Steváka, ale mne to, co tam píše Déčko, velice těžce irituje.

Psycholog ti žádné léky...Takže už znáš "Steve" mé potíže. U mne to nemá s psychikou nic společného, je to dědičná neurologická zátěž. Na vojně jsem se kvůli tomu dostal na psychiatrii (ve vojenské nemocnici v Plzni) a tak jsem byl z vojny po čtyřech měsících a sedmnácti dnech vyhozen s dvouletým odkladem a už jsem se na ni nikdy nevrátil, sice mne k vojně znovu uschopnili, jenže samotná vojenská správa mi nabídla, že by bylo lepší, kdybych si zbytek odkroutil jako civilní dělník na uranu, kteréžto nabídky jsem se okamžitě chopil. Proto jsem prodělal v civilu pár psychologických a psychiatrických vyšetření, kde zjistili, že jsem po psychické stránce naprosto v pořádku a že mé potíže jsou čistě nmeurologického původu, pouze periferní nervy, od mozku to nejde. Z jedné stránky mne to omezuje, kdysi jsem chtěl vstoupit do politiky naivně si myslev že tam něco změním, tato choroba tomu však zabránila. Dnes jsem velice rád, že jsem do té politiky nevstoupil, poněvasž když vidím ta hovada, co v ní jsou, tak je mi na nic.

Prášky může předepisovat pouze psychiatr, což je MUDr. Psychologie není obor medicíny ale filosofie, proto mají psychologové titul PhDr a z toho důvodu prášky předepisovat nemohou.

Jinak, Steve, promiň, že jse o tobě párkrát napsal, že jsi psychouš, to já jsem mnohdy také, jenomže od Déčka si to přiznám.

Psycholog ti žádné léky nedá, protože ani nesmí .... Může nabízet pouze volně dostupné přípravky.

Díky za tvůj názor,nejsme...Nejsi ani debil ani psychouš, tohle i jine má mnoho lidí já taky. Šla bych spíš k psychologovi ne psychiatrovi ten ti dá léky nebude hledat co to spustilo. Mě takt dřív nevadily výšky a po jisté události se mi dělá zle i když jen vím že jsem ve vyšším patře, známá která bydlí v 10 má snachu a ta se zase bojí jet výtahem. Vždy prý radši vyšlape deset pater...

Díky za tvůj názor,nejsme...Za mala jsem měl kuráže na rozdávání, prostě jako dítě si člověk plno věcí nepřipouští, nepitvá všechno tolik jako později. Asi je potřeba si z toho období něco přenést. Když už u doktorky jsi, tak to zkus, tím asi nic nezkazíš. Hodně štěstí.

Nejsi, mám to dost podobné,...Díky za tvůj názor,nejsme v tom asi sami,ale stejně by mně zajímalo kde byl ten spouštěč takovýchto stavů. Jako dítě jsem dokonce chodila do dramataku a teď jenom při pomyšlení, že bych měla před lidmi něco říci, se mi dělá zle. Možná kdybych si připustila a nestyďela se za ten problém a otevřeně ho přiznala,bylo by mi líp. Jsem ráda,že jsem šla aspoň k té doktorce. To je myslím první krok a uvidíme,co bude dál.

Dík,budu to zkoušet, ale je...Nejsi, mám to dost podobné, prostě jsme jen citlivější jedinci, v některých chvílích to třeba může být ku prospěchu věci :-) Určitě bych to takhle zkoušel, nepřipouštět si předem nezdary, chovat se spíš jako "robot", bez větších emocí, citů a očekávání. V těchto situacích neanalyzovat sama sebe a své pocity, nechat vše volně plynout a myšlenkami být pokud možno nad věcí. Asi to píšu moc obecně a jako nějakou instruktáž nebo recept na bábovku, ale jinak to asi vyjádřit nedovedu. V reálu jsem jinak těžký introvert a sociofobik, tahle anonymita je pro mě požehnáním :-D

Pokud se tomu nedá vyhnout a...Dík,budu to zkoušet, ale je to těžký zvlášť v práci, kdy není do čeho píchnout,v podstatě tady žádnou asistentku nepotřebuji a vzali mně zpátky,protože vlastně ani nevím. Takže tady trávím denně pět hodin a v podstatě se nemůžu ani na nic soustředit, protože trhu,kdy přijde nějaká návštěva a já budu muset uvařit to Kafe,přičemž se celá rozklepu a je vymalováno. To jsem ale debil,co?

No to jo,ale fakt mně to...Pokud se tomu nedá vyhnout a člověk se hned nechce upínat k medikamentům, tak bych prostě zkoušel to neustálé odpoutávání pozornosti od těch myšlenek typu co si budou myslet, zase se ztrapním atd. Lepší řešení asi neznám. Ale nedělat to násilně, prostě pokud to půjde, zaměstnávat mysl jen tím, čím je v danou chvíli potřeba, popř. i tím, co nás nijak nestresuje a čím se zabýváme v časech klidu. Nezanášet si do mysli něco, co nám v té chvíli bude škodit - a víme moc dobře, jaké věci to jsou. Prostě to odstavit na vedlejší kolej, zahodit, vytřídit :-)

Parkinson to není, pokud...No to jo,ale fakt mně to hrozně otravuje a jsem ochotná brát i nějaké antidepresiva,hlavně ať se už neztrapnim. Asi je to hlavně v případech,kdy je na mně upoutana pozornost. Asi nemám to tzv.zdrave sebevědomí, ale co s tím mám dělat? I když hrozně chci,tak to prostě nejde. A jsme zade v tom začarovanem kruhu. Snažím se těm situacím vyhnout, ale to není řešení, pak je to ještě horší.

Doktorce jsem to řekla...Parkinson to není, pokud vím, ten je permanentní a paralizuje stejně celé tělo. Jestli se to v klidových situacích neděje (anebo velmi omezeně), tak to bude opravdu "jen" ta psychika - neuróza. Prostě máme místo rukou seismografy, které jsou citlivé na sebemenší hnutí mysli směrem "dolů".

jestli je to psychika...Doktorce jsem to řekla rovnou,že je to psychika, nicméně oni musí vyloučit takové ty Parkinsony atd..dnes musím na EEG,ale jsem si jistá, že nic nenajdou. Doufám, že po tom všem mně pošle k psychiatrovi, který snad pomůže. Doma to neříkám ani manželovi,vůbec netuší, čím si procházím a pro něj bezdůvodně jsem protivná. Kdybych to možná řekla na rovinu, ulevilo by se mi,ale je to něco pro normální lidi tak nepochopitelného,že se to stydím říct. Prostě jsem asi psychous.